19. kapitola - Robinem Hoodem navždy

19. září 2009 v 0:00 | Sami
Takže je tu poslední kapitola a pak už zbývá jen Epilog. Na jednu stranu musím říct, že jsem opravdu ráda, že ji sem vkládám. Protože občas jsem měla opravdu pocit, že Sestru nikdy nedokončím. Je to vlastně má první dokončená kapitolovka a doufám, že snad ne poslední. Na druhou stranu je mi to ale přecejenom i líto. Sestra pro mě prostě něco znamená a najednou přišel její konec. Psala jsem ji vlastně přes rok, což je celkem dlouhá doba. První kapitola byla uvěřejněna 12.května 2008 a dnes 19.9.2009 je uvěřejněna ta poslední 19.kapitola (to je devítek co?). I když říká se, že něco musí skončit, aby mohlo něco nového začít. Ukázka je jak jsem zmínila u 17.kapitoly opět z muzikálu Hamlet, tentokrát se jedná o závěrečnou Hamletovu píseň. Také se tam objevují dvě vzpomínky. Ta jedna je z první serie sestry, ta druhá pak z prvního seriálové dílu. Na konci navíc najdete jeden obrázek, na který sem náhodou narazila jednou na netu a hned mi bylo jasný, že on na konci té závěrečné kapitoly být musí, zvlášť když mi připomněl jednu scénu z pražských Bídníků. Přiznám se, že se začátkem jsem spokojenější, než s tím prostředkem. Omlouvám se ale nějaké bojové scény a podobná vyvrcholení mi prostě nikdy moc nešly. Takže doufám, že Vás poslední kapitola a onen závěrečný souboj moc nezklame. Pokud byste měli pocit, že v rámci kapitol nebylo něco zodpovězeno anebo by vás něco zajímalo (třeba nějaká událost, která třeba byla jen zmíněna ale nebyla zobrazena či tak něco), tak to můžete zmínit v komentářích. Odpovědi na to můžu totiž vložit třeba do epilogu(pokud už tam nejsou) anebo se na to zaměřit ve flashbacích, které by se měli objevit v tom onom pokračování, které jak si možná někdo mohl všimnout, se bude jmenovat Krev našich otců.

Kapitolu bych ráda věnovala VŠEM, co Sestru čtou, zejména pak těm co i komentují. Obzvláště pak bych ji ráda věnovala Vám Temprence a Rouge, jelikož čtete Sestru opravdu od začátku a tobě Tempe pokud vím, patřily ty úplně první komenty u kapitol a vlastně na blogu celkově. Moc Vám oboum děkuji za to, že jste u Sestry vydržely až dodnes. Další koho bych chtěla ještě zmínit, si ty Illian, protože i přes to, že některými věcmi mi lezeš na nervy(ty víš kterými, že práskačko bublin), bylas to často ty, kdo kapitolu četl jako první a kdo musel poslouchat mé plány do budoucna či různé momentální, občas bláznivé, nápady co se týče děje, co mě napadaly. Takže ještě jednou Vám všem děkuji za to, že mé povídky čtete a doufám, že se Vám bude kapitola aspoň trochu líbit...



*

Na vteřin pár se vznést
nad tíhu dní,
nad prach a špínu cest,
nad křivdu poslední,
na vteřin pár se vzdát
a stoupat jak dým,
a jedním jediným dotyken
křídla dát i brát.

*

Allan vběhl do tábora a přejel všechny pohledem. Ten koho tak hledal, tu ale nebyl.
"Stalo se něco?" zeptala se s pozvednutým obočím Djaq.
"Je tu Robin?" odpověděl Allan otázkou.
"Chceš být prvním kdo mu popřeje k narozeninám?" zasmál se John. Allan ale netrpělive mávl rukou.
"Asi ještě spí," tipovala saracénka.
"Nespí," vyvedla ji z omylu Francesca, která zrovna prošla mezi závěsy oddělujícími jednotlivé části tábora. "Myslela jsem, že je tu s vámi," dodala, pak pokrčila rameny a zase zmizela tam odkud přišla.
"Proč ho vlastně tak scháníš?" napadlo Willa.
"Dneska mají z Nottinghamu vést velký obnos peněz," prozradil mu to Allan.
"Jak to víš?" podivil se Much.
"Od Beth. Řekla mi o tom dneska ráno, když se divila, že nikam nespěchám," objasnil jim zbojník. Všichni se na sebe nechápavě podívali.
"Proč bys měl někam spěchat?" ozval se znovu Will.
"Přece do akce, abychom ty peníze ukradli. Beth o tom totiž řekla Robinovi," odpověděl mu Allan. "Řekla mu o tom už předevčírem," dodal.
"Ale proč by nám o tom Robin neřekl?" divila se Djaq.
"Třeba na to zapomněl," napadlo Johna.
"Na takovýhle věci přece Robin nezapomíná, Johne," nesouhlasil s ním Scarlett.
"Tak proč by to zatajoval?" ptala se dál saracénka. "Nebude přeci riskovat tím, že by to přepadl sám," vyloučila možnost, která v duchu napadla i ostatní.
"Musel odejít už hodně brzo ráno nebo dokonce v noci," napadlo Willa. "Vstával jsem dneska celkem brzy, takže bych ho jinak musel vidět odcházet."
"Ale kam šel?" položil Much otázku, jež napadla i ostatní.
"Podívejte," ozvala se Francesca, která se znovu objevila. V ruce držela šňůrku na níž se pohupovala zbojnická známka. "Našla jsem ji pověšenou na kolébce."
"Třeba ji tam Robin nechal pro tebe," napadlo Johna.
"Ne tohle je Robinova známka," namítla blondýnka.
"Jak to víš tak jistě?" zapochyboval Much.
"Poznám jeho známku," stála si žena na svém.
"Má pravdu," podpořil ji Allan. Všichni se po něm podívali. "Podle šňůrky. Ta na jeho známce je totiž trochu jiná, než ta naše. Robinovi se ta předchozí šňůrka roztrhla tehdy, jak ho málem popravili. Viděl jsem na vlastní oči, jak si známku uvazuje na novou,"vysvětlil jim.
"Proč by tu Robin nechával známku?" zapochyboval znovu Much. Všichni jen pokrčili rameny.
"Hlavní otázkou je hlavně to, kam vůbec šel," připomněla Djaq.
"Třeba šel za Sárou," napadlo Willa.
"Myslím, že ne," zamítla Francesca jeho nápad. "Byl za ní teď někdy a včera rozhodně nemluvil tak, že by ji plánoval v blízké době navštívit."
"Tak co návštěva matky?" zkoušel to Scarlett dál.
"Ta už odjela," tentokrát jeho nápad zamítl Allan. "Viděl jsem ji odjíždět i s tím hrabětem, když sem se vracel do tábora."
"Tak třeba se s ní šel rozloučit?" zkusil to znovu Will ale už začínal být poněkud zoufalý, jak byly jeho návrhy zamítány.
"To už by byl zpátky," poznamenala zjevný fakt saracénka. "Třeba jeho odchod vážně nějak souvisí s těmi penězi. Říkala o tom Beth ještě něco?"
"Prý je vezou do Yorku a odtud pak nejspíš do Londýna. Taky u toho prý bude hodně vojáků, před čímž varovala i Robina. A nebude u toho Gisborne," vzpomínal Allan.
"To, že u toho nebude Gisborne není přece až tak důležité, ne?" přerušil ho Will.
"Asi ne ale prej se ji vyloženě na tohle ptal Robin," odpověděl mu zbojník.
"Proč by ho něco takového zajímalo?" ozval se pochybovačně Much.
"Co já vím, jen říkám, co mi bylo řečeno," pokrčil rameny Allan.
"Co, když chce nepřítomnosti vojáků využít aby se dostal kvůli něčemu na hrad?" napadlo Willa a doufal, že tentokrát jeho nápad, nebude hned zamítnut. Všiml si, jak se v saracénčině obličeji objevilo překvapení a hned na to poznání.
"No ano!"zvolala. Všichni se na ni nechápavě otočili. "Gisborne!" dodala pak ale všichni byli ještě zmatenější.
"O čem to mluvíš, Djaqu?" odhodlala se zeptat Francesca.
"Ta pomsta," snažila se všem napověď. "Ještě nedávno, když Robin Gisborna jen záhledl jednal skoro jako smyslů zbavený. Pochybuju, že dneska by se choval jinak. Pořád se nepřenesl, přes tu myšlenku na pomstu. A už mu nezbývá moc času aby ji dokonal. Každým dnem se totiž vrátí král," popsala jim svoji verzi.
"Na hradě nebude moc vojáků, zato Gisborne tam bude," doplnil ji Will. "Robin má cestu k němu téměr volnou."
"Musel to plánovat delší dobu," napadlo Johna.
"A ten přesun pěněz mu nahrál do karet," souhlasil Djaq.
"Proto šel za Sárou," ozvala se zaraženě Francesca. "Aby se s ní rozloučil. Pokud Gisborna zabije..."zarazila se.
"Sára už s ním nikdy nepromluví," doplnila ji saracénka.
"A pokud zemře on sám..." načal zděšeně Much ale nedokázal to dokončit.
"Musíme rychle na hrad. Třeba ho ještě stihneme zastavit," napadlo Johna. Všichni začali sbírat své zbraně.
"Půjdu s vámi," ozvala se Francesca.
"Ale co Frederick?" namítla saracénka.
"Nejkratší cesta přes les vede kousek od Matyldina domku, nechám Fredericka tam a pak vás doženu," navrhla blondýnka. Ti co to slyšeli kývli hlavou, ostatním to bylo v tuto chvíli jedno.

***

Robin se skrýval za sloupem jedné z venkovních chodeb. Měl ze své pozice skvělý výhled na nádvoří a mohl tak vidět Gisborna jak vchází do hradu. Robin předpokládal, že Gisborne půjde právě touto chodbou, ať míří kamkoli. A ve svých odhadech se nespletl. Gisborne tudy opravdu šel. Byl trochu nervozní a nevěnoval pozornost svému okolí a stejně neměl moc možnost si Robina všimnout. Zrovna se vracel od jednoho kupce, od kterého zjistil, kdy a odkud plují lodě do Francie. Ještě mu zbývalo oběhnout chlápky, co mu dlužili peníze. Částka co nechal Hood Sáře byla sice celkem vysoká, čím víc peněz ale budou mít, tím líp. Jeho plány mu však kazil šerif, který si ho už po třetí za tento den nechal zavolat a to bylo teprve dopoledne.
"Gisborne," vyrušil ho z myšlenek mrazivý hlas a on se překvapeně otočil. Zatímco vytahoval svůj meč, návratila se mu i jeho ledová maska.
"Hoode," odpověděl stejným tónem. "Čemu vděčíme za tvou milou návštěvu?" zeptal se ho s úšklebkem.
"Myslím, že víš," konstatoval Robin a podnikl proti Gisbornovi první výpad. Gisborne mu pohotvě uhnul a začal oplácet Robinovi útoky.

***

Tlupa se co nejnenápadněji vplížila na hradní nádvoří. Všichni měli cestovní pláště a na hlavě kápi.
"Kam teď?" zeptal se Allan na důležitou otázku.
"Vzala bych to hlavní bránou," navrhla Djaq.
"A já zajdu do kuchyně. Projistotu," doplnil ji Will. Všichni kývli souhlasně hlavou.
"Sejdeme se už hlavní síně," zavolala ještě saracénka za vzdalujícím se Willem, zatímco ona s ostatními mířili k bráně a potom dále do hradu.

***

Gisborne s Robinem se už stihli dostat až blízko k hlavní síni. Gisborne zrovna s urputilým výrazem provedl velice prudký výpad proti Robinovi. Ten výpadu ale stihl uskočit a využil chvilkového Gisbornova oslabení vlastní obrany a způsobil mu vlastním útokem šrám na levé paži. Gisbornovi se v očích mihl překvapení, během chvilky se mu do nich však vrátila obvyklá ledovost a nenávist.

*

Stál na boku hlavní síně a jedním uchem poslouchal co do něj šerif hučí. Většinu své pozornosti věnoval pohledu na ní. Byla tak krásná. Tmavě zelené šaty skvěle ladily k jejím kaštanovým vlasům, které si pro tuto příležitost vyčesala do složitého drdolu a dala tak vyniknout ladnému krku. Stříbrné nitky, kterými byly šaty prošívané, ji pak dodávaly na křehkosti. Byl si jistý, že ji tu ještě nikdy neviděl. Někoho takového by si pamatoval. Když ho konečně šerif propustil, zamířil k ní.
"Guy z Gisbornu, velice mě těší," představil se a políbil jí jemnou ručku.
"Těší mě sire. Mé jméno je Sára z Montrosu," odpověděla mu a usmála se. Byl to jeden z nejkrásnějších úsměvů, jaký kdy viděl. Ve tvařách se ji udělaly jemné dolíčky a v očích zvláštně zajiskřilo. "A tohle je má společnice Francesca," dodala ještě ona. Ani pořádně nevnímal koho, že mu to představuje. Ze slušenosti však kývnul dotyčné hlavou na pozdrav. Pak už se ale znovu začal věnovat jí.
"Smím vás vyzvat k tanci?" zeptal se s napětím.
"Samozřejmě, sire," odpověděla mu však tak, jak doufal. Dodnes si do detailů pamatuje všechny jejich první tance, všechnu jejich konverzaci. Nabídl jí tehdy, aby se nastěhovala do domu kousek od Locksley. Byla tehdy tak šťastná.

*

Robin rozrazil dveře do síně a vyrušil tak šerifa od snídaně. Ten se jen překvapeně a následně i trochu vyděšeně díval na bojující dvojici. Guyovi se povedl opravdu dobrý výpad, který způsobil Robinovi velice škaredou ránu na noze a Robin tak od té chvíle trochu kulhal. Ani to mu však neubralo na energii, kterou do souboje vkládal.

*

Jel spolu i s jeho věrným Muchem do Knighton Hallu. Oba byli unavení po dlouhé cestě ze Svaté země. Potřeboval však mluvit s Edwardem.
"Zmizte! Vypadněte odsud!" kříčel na ně však Edward. Nechápal to.
"Edwarde? To jsem já, tvůj přítel Robin z Locksley," namítl.
"Vím, co jste zač. Lotři co mě přišlo oklamat. Jděte odsud!" zůstával však Edward u nepřátelského tónu.
"Přísahám, že přicházím jako přítel," snažil se dál Robin.
"Zmizte! Nejsem už šerifem. Nechte mě abych tady mohl v klidu dožít," žádal je dál Edward. Najednou se však na prahu objevila ona. Marian. V ruce držela luk a mířila na ně. Za tu dobu co byl pryč se z ní stala opravdová žena. Už předtím byla krásná, teď byla ještě krásnější.
"Slyšeli jste otce. Odejděte," promluvila.
"Marian..." zašeptal překvapeně. "To jsem já, Robin," dodal pak a usmál se na ni. Ona však zůstávala vážná.
"Gratuluju," pronesla sarkasticky. "Odejdi!"
"Jak se máš?" snažil se dál. "Vzpomínal sem..."
"Odejdi!" přerušila ho.
"Už jdeme," promluvil konečně i Much.
"Sire Edwarde, jestli si nevzpomínáš na mne, vzpomeň si na Nottingham, na svoje lidi," zkusil to ještě Robin. V tu chvíli se však už za Edwardem i Marian zabouchly dveře. "Zajímavé," poznamenal.
"Zajímavý?" nechápal Much. "Je to neuvěřitelný. Vždycky se k nám choval jako k vlastním," nadával Much. On ho však vůbec neposlouchal.
"Ještě se nevdala," pronesl zasněně.
"Ále a já myslel, že jsme přijeli za starým šerifem," napadlo Muche.
"Vždyť ano," obhajoval se Robin.
"Pane," napomenul ho naštvaně Much a on se jen usmál.

*

Do místnosti konečně doběhli i členové tlupy. Jen Will chyběl. Všichni se s obavami podívali na bojující dvojici a mohli tak vidět, jak Robin způsobil Gisbornovi šrám na tváři. Všem se v hlavě honili podobné myšlenky. Zejména otázka, jestli se mají pokusit souboj zastavit. Jestli se vůbec dal souboj ještě zastavit.
"Tohle je jen mezi nima," promluvil jako první Allan váhavě. Všichni se po něm překvapeně podívali, ale vzápětí museli uznat, že má svým způsobem pravdu. I přes to, jak rádi by souboj zastavili, věděli, že by se jim to stejně nepovedlo. Když se nepovedlo Robina v jeho pomstě zastavit doteď, není moc velká šance, že by se jim to povedlo teď. A tak jen zůstali ztuhle stát a s obavou sledovali souboj.

***

"Madame," volala mladá služka, zatímco klepala na Sářiny dveře. Sára polekaně otevřela.
"Děje se něco?" zeptala se s obavou. Služka horlivě kývala hlavou na souhlas.
"Sir Guy..." začala služka ale byla přerušena.
"Stalo se mu něco?" vyjekla vyděšeně Sára.
"Bojuje s Robinem Hoodem," dopověděla konečně služka.
"S Robinem Hoodem?" podivila se.
"Ano. V hlavní síni," potvrdila to znovu služka. Sára na nic nečekala a rozeběhla se pryč.

***

Sára vběhla rychle do sálu. Souboj byl v plném proudu. Všimla si, jak všichni členové Robinovi bandy stojí opodál. Nemohla pochopit, že tu jen tak stojí a nic nedělají. Proč jim sakra nezabrání v té nesmyslné bitvě? Ona to tak rozhodně nechat nechtěla a rozeběhla se směrem ke Guyovi s Robinem. Ještě než však stihla se k dvojici nějak více přiblížit zachytily ji Allanovi ruce. Guy si ji sice vůbec nevšiml, protože k ní byl zády, za to Robin ji viděl. A ten jeden pohled co vrhnul jejím směrem stačil k tomu, aby přestal věnovat dostatečnou pozornost Gisbornovi a tomu se tak povedl, vyrazit mu meč z ruky. Gisbornovi se na tváři objevil vítězný úšklebek a napřáhl se k poslednímu výpadu. Stačil jen jeden poslední výpad a zvítězí. Bude moci odjet se Sárou pryč, tak jak chtěla a tak, jak jí slíbil. To Robinovi se před očima objevil výraz smějící se Marian. Měla na sobě bílé šaty a procházela vysokou trávou. Její obraz, však vystřídala tvář malého Fredericka. Koukal se na něj svýma velkýma očima, ze kterých mohl vyčíst zvláštní oddanost a lásku a Robinov tohle vše dodalo zvláštní odvahu. Ve své euforii z blížícího vítězství, Gisborne udělal chybu, která by se klidně mohla stát osudnou. Přehlednul totiž jeden pohyb Robinovi ruky. Následující chvíle z pohledu přihlížejících, vypadala, skoro jako by se Robin s Gisbornem objímali. Všem však bylo jasné, že jeden z nich je vítězem a druhý poraženým. Vzhledem ke ztrátě Robinova meče, všichni očekávali to nejhorší. Proto je všechny překvapilo, když se Gisbornovi podlomily kolena a s pohledem do Robinových očí, začal klesat na podlahu. Díval se Hoodovi do očí a najednou mu vlastně byl vděčný. I když tohle všechno znamenalo opustit Sáru, on se najednou cítil být volný. Najednou alespoň na chvíli necítil vinu za Marianinu smrt, ani tu už nebyl šerif, který by ho k sobě táhl a poutal. Robin jen stál nad ním a v ruce svíral zakrvácenou dýku. Všichni byli tak zabraní situací před nimi, že si ani nevšimli naštvaného šerifa, který nenápadně opuštěl sál. Allan konečně propustil Sáru ze svého sevření a ta se zoufale rozběhla ke Guyovi. Předtím než k němu přiklekla, podívala se na Robina. Ten její pohled nikdy do konce života nezapomene. Byl plný ublížení a nenávisti. Robin upustil dýku a začal se pomalu vzdalovat od Guyova těla.
"No tak, Guyi," rozlehl se síní Sářin žalostný hlas. "Co mi to děláš? Zvedni se," prosila ho, zatímco ho tahala za ruku. Gisborne sesbíral so nejvíce poslední sil a položil ji ruku na tvář.
"Stalo se...co...co...mělo...se..se stát," zašeptal z posledních sil Gisborne a naposledy vydechl. Ruka do té chvíle položená na Sářiné tváři se bezvládně svezla podél jeho těla.
"Guyi," zašeptala Sára nevěřicně. "Otevři ty oči, Guyi! Tak dělej," nařizovala mu zoufale, zatímco jí z očí začaly stékat slzy. "Tak už je sakra otevři!" Všichni to jen smutně sledovali a nikdo něvěděl co udělat. Jako první se pohla Francesca, když se k Sáře vydala a chtěla jí obejmout. Sára ji však nejdříve odháněla, po chvíli ji už však plakala v náručí. Robin si mezitím zvednul svůj meč a vydal se na nádvoří. Tam si vyhlédnul jediný strom, který se tam nacházel. Po cestě svůj meč zase odhodil a došel až ke stromu. Čelo si sklesle opřel o strom a přestal věnovat pozornost svému okolí. Konečně přeci splnil to po čem toužil, tak proč se mu sakra neulevilo? Dokonal pomstu, dosáhl svého vítězství. Ale přesto mu nebylo líp. Doufal, že až tahle chvíle nastane, zmizí ten tíživý pocit, co ho od smrti Marian provázel. Ten pocit tu byl ale dál, možná dokonce horší. Proč tak pozdě přichází na to, že pomsta nic neřeší? Nemohl z hlavy dostat ten nepochopitelný Gisbornův poslední pohled, který mu věnoval. Nejdřív spatřil v jeho očích překvapení, když mu do těla zabodl svou dýku. Pak se ale jeho pohled změnil na takový zvláštně odevzdaný, uvolněný. Jakoby to snad čekal, jakoby čekal svou smrt. Dokonce měl pocit, že mu chtěl Gisborne něco říct. Všiml si, že pohyboval rty. Robin by skoro až řekl, že mu děkoval. Ale za co? Za to, že ho zabil? To je přece bláznoství. Anebo co za to, že ho vlastně osvobodil? Co, když jen smrt umí zbavit toho tíživého pocitu? A pak tu byla Sára. Ten pohled, který mu věnovala. Měl pocit, že ten pohled ho bude pronásledovat do konce života. Ve snech v noci, ve vzpomínkách ve dne. Nechtěl jí ublížit. Ale na druhou stranu, doufal, že to co hodlá udělat, je vlastně správné. Vždyť jen pomstil smrt naprosto nevinné ženy. Jeho ženy. Tak proč jen z toho radost necítil?
"Marian," zašeptal zoufale Robin ponořených do svých myšlenek. Vůbec si tak nevšiml, že se na nádvoří objevil i šerif, který měl namířeno do stájí pro koně, aby mohl odsud co nejrychleji prchnout. Svůj plán ale pozměnil, hned jak spatřil sklíčeného a hlavně neozbrojeného Robina. Robinův meč, totiž ležel několik metrů od něj. Šerif se tedy tiše vydal ke svému cíli. Nemusel se ani snažit být nějak extra nenápadný, protože Robin nevěnoval okolí žádnou pozornost. Šerif s úšklebkem chytil Robinův meč a chystal se rozběhnout na svůj cíl.
"Jak originální," pronesl sarkasticky šerif, čímž probral Robina ze svých myšlenek. "Jak originální zabít Robina Hooda jeho vlastním mečem," dokončil šerif a vyběhl na Robina, který se teprve teď překvapeně otočil. Neměl šanci, se před šerifem ubránit a možná, že v tuhle chvíli ani nechtěl. Ani šerif, soustředěný na Robina, ani právě překvapený Robin, si však nevšimli, že nebyli na nádvoří sami. A ten někdo mohl za to, že se v krátkém okamžiku v šerifově tváři vystřídalo několik výrazů, od překvapeného až po naštvaný. Mohl za to fakt, že Robinův meč, který měl skončit v těle svého majitele, skončil v těle někoho úplně jiného.
"Wille," zašeptal nevěřícně Robin a rychle vyběhl k příteli a zachytil ho do náruče. Potom s ním opatrně klesal na zem. "Sakra Wille, co tě to napadlo? Proč si udělal takovou blbost. Ten zásah měl patřit mě," nadával tiše Robin.
"Udělal...jsem to co...jsem měl. Jsi...jsi můj přítel...Robine. Mám...mám tě rád. Navíc...tu máš...máš někoho...kdo...kdo tě...potřebuje...Nesnesl...bych...pohled na...na to...jak se...se trápí. Promiň...promiň...že jsem...teprve...teprve teď...pochopil, že...že se mnou...by...by nikdy...nebyla...tak šťastná...jako bude...bude s tebou....Aspoň doufám..." dostával ze sebe pracně Will.
"Stejně si udělal strašnou pitomost, víš to? Blázne!" nadával Robin dál zoufale a ani nebránil slzám hledajícím si cestu po jeho tvářích. "Tohle si neměl. To vážně ne," šeptal dokola.
"Ale...ale měl...Padnu...za to...za to...za co...jsem...jsem bojoval...a...a v co....jsem...věřil...Padnu...za Robina Hooda...a...a krále...krále Richarda," stál Will na svém. "A ty....ty....už brzo...brzo...vyhraješ...Robine," dodal ještě.
"My všichni vyhrajeme. Nezapomeň, my jsme Robin Hood," opravil ho Robin. Will z poslední sil strčil ruku do kapsy a něco z ní vytáhl. Svou ruku pak položil na tu Robinovi, a když ji zase oddělal, Robin ve své dlani spatřil svou známku.
"Ne...tím...tím...si...jenom...jenom ty... Jen...jenom ty...jsi...Robin...Hood...a...navždy... navždy...jím...bud...budeš," dostal ze sebe pracně svá poslední slova, než se jeho oči zavřely navždy. V tu chvílí vběhl na nádvoří Much následovaný i zbytkem skupiny. Všichni zůstali zaraženě stát na vrcholu schodiště, když spatřili Robina, jak pevně svírá Willovi mrtvé tělo. Nikdo z nich ani nevímal v dálce zvonící zvony a famfáry, značící králův příjezd domů.
"Sbohem, příteli," zašeptal Robin Hood...

*

Být, nebýt,
zemřít, spát,¨
jinak žít,
tak proč to smysl nedává?
Být, nebýt,
zemřít, spát,
jinak žít.

Být...



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rouge Rouge | E-mail | Web | 19. září 2009 v 0:54 | Reagovat

Sakra ženská...Vehnala si mi slzy do očí. Vážně jo. Už na začátku při věnování sem popotahovala a na tom konci sem se rozbrečela jako želva. Já prostě nevim co na to říct. Will? Chudáček Will...Ten obrázek mě ještě víc dodělal. Teď kvůli tomu ani nebudu moc spát, jak budu bulet.  :-(  :-(  :-( Ale je to krásný. Smutný, ale krásný.

2 Pauleen Pauleen | Web | 19. září 2009 v 9:08 | Reagovat

Mě jsi taky rozvrečela... Jak to děláš??? Už jsem se lekla, že Guy zabije Robina a najednou to bylo obráceně a... a pak Will... Proč on? Chudák. Chápu, kvůli Fran... Milostný trojúhelník... Jsem z toho přáběhu ještě tak vyklepaná, že snad nedokážu napsat několik souvislých vět za sebou, co by dávali smysl. Vážně to bylo pěkné. Moc pěkné...  :-(

3 Sami Sami | Web | 19. září 2009 v 12:00 | Reagovat

Abych se přiznala, když jsem ten závěr před nějakým tím rokem psala, tak mi u toho taky tekly slzy :-( Ale i přes to, mě tak nějak naplňoval pocitem, že tohle je ten správný konec.

4 Illian Illian | Web | 19. září 2009 v 12:48 | Reagovat

Páni to bylo tak krásný! Já jsem asi fakt naměkko. Bylo to úplně úžasný! Ani nevím co říct...prostě úžasné! Jen chudák Will a ...Guy vlastně taky... Prostě to bylo dokonalé!
P.S.: S těma bublinama přestanu...

5 Sami Sami | Web | 19. září 2009 v 13:01 | Reagovat

Illian: Ty že přestaneš s bublinama? O_O Nevěřím.

6 Já já já jenom já!!!!!!!!!!!! Já já já jenom já!!!!!!!!!!!! | 19. září 2009 v 14:23 | Reagovat

Nádherné!

7 Temprence Temprence | E-mail | Web | 19. září 2009 v 15:03 | Reagovat

Já jsem si to zatím jenom vytiskla a čekám na přečtení. Tak nějak k tomu stále ještě nemám odvahu.
A děkuji za krásné věnování  :-)

8 Sami Sami | Web | 19. září 2009 v 22:04 | Reagovat

Já já já jenom já: děkuju

Temprence: Za věnování nemáš vůbec zač. Zasloužíš si ho :-)

9 Temprence Temprence | E-mail | Web | 20. září 2009 v 13:16 | Reagovat

Jo, tak už jsem sebrala odvahu  :-)
Je to krásný ... zadržovala jsem dech a ke konci se téměř rozplakala.
A rozhodla jsem se, že už nikdy nebudu nikomu fandit. Vždycky když někomu fandím, tak ho někdo zabije  :-D

10 Pauleen Pauleen | Web | 20. září 2009 v 14:12 | Reagovat

Už chápu ten dodatek... :-D Kdyby to bylo něco jiného, asi bychom se bez toho obešli, ale králův návrat je důležitý...

11 Sami Sami | Web | 20. září 2009 v 17:38 | Reagovat

Temprence: Tak jestli máš na mysli Willa, tak ten si svou smrt v mích povídkách nejspíš na nějakou dobu vybral, takže mu můžeš fandit třeba v Lásce ;-)

Pauleen: Ano, ano, králův návrat je důležitý. I když některé z postav by se mohli ptát, proč nepřijel už o den dřív :-x

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama