17. kapitola - Odpusť mi, sestřičko

20. srpna 2009 v 0:41 | Sami
Tak jsem tu s další kapitolou. Je hodně taková obkecávací. Povedlo se mi vrátit k mím dlouhým monologům ať už těm duševním či v rámci dialogu s někým jiným. Mimochodem k těm třem pánům co jsem zmiňovala na konci minulého článku bych momentálně přidala ještě Janka Ledeckého, při jehož Hamletovi jsem psala určité části této kapitoly. A právě i z Hamleta pochází úryvky v kapitole a kdyby to někoho zajímalo, tak i uryvek u poslední kapitoly bude právě z jeho Hamleta. No takže to by bylo na úvod asi vše. Snad jen zase omluvte zbytečný chyby a překlepy, protože Word mi pořád nejede a popravdě mi dost chybí. A mimochodem jestli máte třeba nějaké typy, jak to všechno dopadne či něco jiného, jen to hezky napište do komentářů.


*

Bouře se blíží
na útesy pozor si dej
hlídej své kroky
a v dobrém na mě vzpomínej

Sestro, odejdi dokud můžeš jít
Bratře, já nemám vůli bez něj žít...

*

Joanna postávala na okraji útesu kousek od hradu, kde momentálně bydlela. Na sobě měla jen noční košili a přes ni šál. Vlasy, stejně jako oblečení jí rozevlával vítr. Kousek nad obzorem začínalo zářit slunce, jenž před chvíli vyšlo. Její pohled však patřil flotile plující po moři. V čele, kousek před ostatními, plula loď jejího bratra. Joanna se spokojeně usmála.
"June," ozvala se po chvíli a otočila se na mladou dívku postavající kousek od ní.
"Ano, madame?" zareagovala ihned dívka.
"Vrátil se už Lardner?" zeptala se Joanna.
"Myslím, že ne, madame," musela ji zklamat dívka.
"Tak mi sežeň nějakého jiného poštovního holuba. Potřebuji poslat vzkaz do Anglie," příkazala jí a vydala se do hradu.
"Jistě, madame," slíbila June a pospíchala za svou paní.

***

Robin se zrovna vrátil z Locksley, když si všiml holuba krmícího se z krmítka, jež tu nedávno za Willovi asistence postavila Djaq, prý aby Lardner vždy našel cestu. Tohle ovšem nebyl Lardner, přesto měl na nožce vzkaz. Robin k němu opatrně došel, aby ho nevyplašil a vzkaz mu odvázal.

Richard před chvíli vyplul. První zastávkou bude Nottingham. J.

"Nové zprávy?" zeptala se Djaq, která se s Johnem a Allanem, také vracela do tábora, jen z jiného směru, než přišel Robin.
"Král už vyplul," odpověděl jí Robin. "Bude mířit rovnou do Nottinghamu," dodal pak ještě tiše.

***

Stál na velké zelené louce. Nikde kolem neviděl nic, než zelenou trávu a hustou bílou mlhu. Vzduch byl zvláštně chladný a vlhký. Podíval se na své ruce, v té jedné držel meč, byl od krve. Vydal se přímo dopředu. Najednou byla mlha daleko řidčí a několik desítek metrů od něj se objevil les. Nebyl si jistý, jestli je to Shewood. Najednou spatřil mezi stromy přijíždět jezdce. Zastavil se a pozvednul meč. Ruka se mu klepala, jak kdyby únavou a přitom si unavený nepřipadal. Jezdec už projel posledními stromy, hned za okrajem lesa se zastavil a díval se přímo na něj. Měl pocit, jako by se mu zastavilo srdce. Na svém bílem koni seděla Marian. Měla na sobě rudé šaty, které kolem ní vlály i přes to, že vítr nefoukal. Chtěl se rozběhnout za ní ale nohy ho neposlouchaly, nedokázal udělat ani krok.
"Robine, Robine, Robine," šeptala pořád dokola jeho jméno. On však jakoby to slyšel, ze všech stran v děsivé ozvěně. "Robine!!" zakřičela najednou. V tu chvíli znovu pohlédl na meč ve své ruce. To nebyl jeho meč. Ne, tenhle byl někoho jiného. Tenhle byl Gisborna...

Robin se prudce posadil. Po tváři mu stékaly kapičky potu a hrudník se mu prudce zdvýhal a zase klesal. Robin si dlaněmi promnul obličej a pak si prsty projel vlasy. Nakonec s povzdechem vstal a ke kalhotům v nichž spal si oblékl ještě i košili a nazul si boty. Pohladil po tváři spícího Fredericka, jež se zrovna neklidně zavrtěl a vyšel pryč z tábora. Nešel však daleko, zastavil se už pár metrů od něj a opřel se o jeden ze stromů. Pohled na les plný stromů ho uklidňoval. A on teď uklidnění potřeboval. Myšlenky mu vířily hlavou jako splašené. A všechny nějak souvisely s královým návratem. Některé víc, jiné míň. Měl trochu strach z toho, co bude, až se král vrátí. Celkem si zvyknul na život v lese a teď najednou se vrátí zpátky do Locksley a zase bude muset opatrovat půdu a lid, jež patří. Navíc nebyl naivní a i když před ostatními členy bandy by to neřekl, tušil, že král v Anglii nevydrží dlouho. Richard byl válečník, dobyvatel. On nebyl stavěný na to sedět v Londýně na trůně a o všem rozhodovat z povzdálí. Navíc země potřebuje dát do pořádku. Na hodně místech, zejména v Normandii, panovaly nepokoje a Richard je bude muset urovnat. To všechno Robin věděl. A co nastane, až Richard znovu odjede? A navíc trochu zvažoval i to, zda by je neměl odjet s Richardem. Robin si byl jistý, že král by ho přímo na místě přijal mezi svou osobní stráž. Nebyl si ale jistý, jestli je to to co chtěl. Protože na druhou stranu, nechtěl zase zabíjet. Tohle byl jeden z kladů, Richardova návratu, v něž Robin doufal. Měl zabíjení plné zuby, nedokázal už své oběti vytěsnávat z myšlenek. Čím dál častěji se mu takové myšlenky vracely a pronásledovaly ho. Jenže jako člen Richardovy gardy by mohl odjet a nikomu by to nepřišlo zvláštní. A on v hlouby duše potřeboval odjet. Alespoň na čas. Jenže stejně jako věděl o své touze odjet pryč, věděl i o tom, že to neudělá. Všichni čekají, že jen co se král vrátí, že si vezme Francescu za ženu a učiní Fredericka svým legitimním potomkem. A právě kvůli té určité povinnosti vůči svému rodu, dát mu dalšího pokračovatele, to hodlal udělat. Chtěl aby Frederick jednou převzal Locksley i vše ostatní, tak jako to on před čtrnácti lety převzal po svém otci v den, kdy lord Malcolm zemřel. Otázkou však bylo, jestli se té svatby vůbec dožije. Věcí, která mu nedávala spát nejvíce ze všech, totiž byla nedokonaná pomsta. Pomsta za smrt jeho jediné lásky. A jemu nezbývalo už moc času tu pomstu dokonat. Ale věděl, že to prostě musí udělat anebo se o to aspoň pokusit. Nemohl by žít s tím, že jen seděl a čekal jak se král vrátí, zatímco mohl Gisborna zabít. Dokonce života by ho pak myšlenka na to spalovala zevnitř a nedovolovala by mu pořádně se nadechnout. Gisborne ho zasáhl na tom nejcitlivějším místě a pokaždé, když ho jen viděl, ta rána jakoby najednou ožívala a byla zcela čerstvá. Věděl, že největší pomstou by bylo, udělat Gisbornovi to, co on udělal jemu. Jenže to by musel zabít vlastní sestru a to by nedokázal. A nikoho jiného takhle blízkého ten všivák neměl, nebo o nikom aspoň Robin nevěděl. Jenže právě Sára byla celkově největší překážkou v dokonání pomsty. Navíc jakožto člověku, který je tak blízký Gisbornovi, hrozí jí nebezpečí i v králově návratu. Bude s největší pravděpodobností označena za vlastizrádce a Robin si nebyl až tak uplně jistý, jestli jí král osvobodí, jen proto, že je jeho sestra. Kdyby však Sára v době Richardova návratu nebyla v Nottinghamu a tedy poblíž Gisborna, byli by šance na její svobodu daleko vyšší. I kdyby jí totiž někdo zmínil, Robin by mohl tvrdit, že nevěděla o tom, co jsou Gisborne se šerifem zač a že jakmile to zjistila, odjela pryč. Navíc Robin věděl o pár místech, kam kdyby Sáru poslal, nikdy ji nikdo z Anglie nenajde. Teď už jen zbývá aby s tím Sára souhlasila.

***

Robin vlezl oknem do Sářiných pokojů. Doufal, že tu místo na svou sestru, nenatrefí na Gisborna. V pokojích ovšem nebyl nikdo. Robin se tedy rozhodl počkat. Zanedlouho se otevřeli dveře a vešla Sára.
"Co tady děláš?" zeptala se ho Sára překvapeně.
"Přišel jsem na návštěvu," pokrčil rameny Robin. Sára pozvedla pochybovačně obočí.
"Stalo se snad něco? Něco s Francescou nebo mím malým synovcem?" trochu se polekala.
"Ne, všem se daří dobře," ujistil ji Robin.
"Tak co potřebuješ?" zeptala se znovu Sára.
"Jak jsem řekl, přišel jsem na návštěvu. Měl jsem cestu kolem," stál Robin na svém.
"A to ti mám věřit?" podívala se na něj přivřenýma očima Sára a dala si ruce v bok. Robin se na ni chvíli jen tak díval.
"Odjeť z Nottinghamu," pronesl nakonec. "Odjeť pryč, odjeť co nejdál."
"Proč bych měla?" nechápala Sára.
"Prostě to udělej," odpověděl jí prudčeji než by chtěl.
"Protože mi to nařizuješ?" podívala se na něj naštvaně.
"Ne, proto, že tě o to žádám," zašeptal Robin po pravdě. "Žádám tě o to jako bratr svou milovanou sestru," dodal. Sára tiše odfrkla a otočila se k němu zády. "Sáro, já vím, že náš vztah nebyl vždy dokonalý ale věř mi, že sem tě vždycky miloval, tak jak jen bratr může svou sestru milovat. Vždy sem se tě snažil chránit. Dal bych za tebe život. A tak tě prosím, klidně si i kleknu, odjeť z Nottinghamu," prosil ji Robin.
"Já nemůžu," odpověděla tiše. Robin si povzdechl. Sára se otočila a došla až k němu. Uchopila jeho hlavu do svých dlaní a nasměrovala ji, tak aby se ji díval do očí. "Omlouvám se. Já ale," zadrhla se, "já nemůžu opusti Guye." Robin se ji vysmekl a poodešel. "A jestli Guy půjde ke dnu, já půjdu s ním," dodala odhodlaně.
"To chceš, třeba i zemřít, pro něj?" nechápal Robin a zejména poslední slovo přímo vyplivl. "Pro vraha a zrádce?"
"Miluju ho," zašeptala tak, jako by ty slova vysvětlovala vše. A ona možná opravdu vysvětlovala vše. "Je to můj manžel. Tajně jsme se vzali," prohlásila. Robin se na ni šokovaně podíval. Šok v jeho očích se postupně měnil v zlobu. Naštvaně se k ní otočil zády a mířil k oknu aby odešel. Zastavili ho však další Sářina slova. "Je to můj manžel a já ho miluju. Z celého svého srdce, z celé své duše. Tak jako ty jsi miloval Marian," vykládala mu upřímně a všimla si, jak sebou Robin při jméně své ženy trhnul. "A tak, jak možná, snad, budeš jednou milovat třeba i Francescu. Aspoň z části tak. Není dokonalý, vím, že ne. Ale to nejsme nikdo. Vím, že má na kontě nespočet hříchů, vím, že zabil plno lidí ale to ty přece taky, nebo snad ne? Teprve s ním jsem pochopila, co to znamená milovat, tak ty pochop mě. Pochop, že po mně nemůžeš chtít ať ho opustím. Raději zemřu spolu s ním, než žít bez něj. Nedokázala bych jen tak žít s vědomím, že už ho nikdy nespatřím, že neuslyším jeho hlas, neucítím jeho vůni, nepohladím ho po tváři. Mám tě ráda Robine, možná, že víc než myslíš. Jsi můj velký bratr. Vždycky jsem k tobě vzhlížela, chtěla jsem být jako ty. Až časem sem pochopila, že nikdy nebudu jako ty, protože já jsem já a ty jsi ty. Každý máme svou cestu a po té musíme jít. Jsme jako ti jeleni, o kterých si mi vyprávěl. I oni si volí svou cestu a drží se jí do konce svého života. A to musíme i my. Ty sis zvolil cestu hrdiny. Cestu Robina Hooda. Zachránil si plno životů, plno lidem si změnil život, jenom pro to, že jsi. Navždy zůstaneš v jejich srdcích. Ať už zemřeš zítra či za dvacet, třicet let. Svým způsobem si změnil Anglii, Robine. Dal si lidem naději. A naděje je jednou z nejdůležitějších věcí co máme. Vždycky se musí doufat. A oni díky tobě doufají. Doufají v lepší Anglii. A na to potřebují svého krále. Promiň mi, že jsem to pochopila teprve teď a ne už ve chvíli, kdy jsem se sem vrátila. Zároveň s tím i chápu, co nastane, když se ten pravý král vrátí. A já jsem připravená stát v tu chvíli Guyovi po boku, ať to bude znamenat cokoli. Jestli Guy bude chtít utéct, uteču s ním. Jestli bude chtít do poslední chvíle bojovat, budu bojovat taky. Protože tohle je cesta, kterou jsem si zvolila já. Cesta po Guyově boku, cesta po boku zrádce. A já po ní hrdě půjdu až do konce. Jsem připravená vzdát se všeho pro toho koho miluji. A vím, že ty bys to udělal také,"dokončila konečně Sára svou řeč. Robin si znovu povzdechl, tentokrát to však znělo jinak. Tak nějak smířeně. Pochopil. Pomalu se otočil směrem kde stála a podíval se jí do očí. Oba zaráz se k sobě vydali a objali. Robin svou sestru pevně svíral, ona se k němu o to pevněji přitiskla. Vnímala jeho vůni a snažila si ji zapamatovat. Voněl po lese. Vždycky tu vůni milovala, tak nějak ji připomínala domov a tím i bezpečí. Oba tušili co tahle chvíle znamená. Sára měla pravdu, když mluvila o cestách po kterých musí jít. A on věděl, že v té jeho je se ještě naposledy utkat s Gisbornem v bitvě na život a na smrt. Věděl, že oba z ní živí nevyjdou. Pořád ale doufal v to, že Sára bude žít. Ale on bude buďto mrtvý anebo ho bude do konce života nenávidět.
"Dávej se na sebe pozor," zašeptal po dlouhé době Robin.
"Ty taky," odpověděla mu s úsměvem.
"Mám tě rád," promluvil po další chvíli a políbil ji do vlasů.
"Já tebe taky, ty můj velký bratříčku," zasmála se. Robin ji s těžkostí pouštěl. Nejraději by tu takhle zůstal už navždy.
"Sbohem," loučil se Robin.
"Nashledanou," opravila ho jeho sestra. Robin se nepatrně pousmál a vydal se směrem k oknu. Kousek od okna se ještě zastavil.
"A odpusť mi," ozval se ještě.
"A co?" nechápala Sára.
"Všechno. To co jsem kdy udělal špatně, nebo to co ještě udělám,"odpověděl jí Robin.
"Nemluv takhle. Děsíš mě," napomenula ho.
"Promiň," omluvil se a znovu vykročil k oknu. Těsně před tím, než z něj vylezl ven, vytáhl z kapsy dosti plný měšec a položil ho na stolek vedle okna. "Mělo to být na cestu. Tak kdyby sis to ještě rozmyslela...anebo to použij jak uznáš za vhodné,"vysvětlil ji ještě dřív, než se stačila zeptat, a pak už opravdu odešel.

***

Guy vešel do pokoje a začal si sundávat své zbraně. Sára seděla u svého stolku a něco si tam skládala. Guy přešel až k oknu, kde chtěl odložit svůj meč. Na stolku si však všiml měšce. Zatímco tedy pokládal meč, měšec zvedl.
"Co je to?" zeptal se Sáry. Ta se na něj otočila a trochu se zamračila, když uviděla co drží v ruce.
"Měšec," odpověděla prostě.
"To vidím," odsekl Guy. "Co tady ale dělá?"
"Je od Robina," prozradila mu váhavě.
"Od Robina?" ozval se překvapeně.
"Ano, stavil se tu dneska odpoledne," vysvětlila.
"Proč ti tu ale nechal peníze?"položil jí Guy důležitou otázku.
"Na cestu," začala váhavě. "Chce abych odjela pryč z Nottinghamu," dodala, dřív než se Guy stihl dál ptát.
"Proč?" zamračil se.
"To nevím jistě. Neřekl mi důvod," pokrčila rameny. "Možná by to mohlo souviset s královým návratem?" napadlo ji.
"Možná," uznal Guy ale až tak přesvědčený o tom nebyl. Vždyť přeci Travers tvrdil, že se má král vrátit až tak za čtyři týdny. Proč by tedy Hood chtěl aby odjela už teď? Jedině, že by toho věděl víc jak oni. Možná, že něco chystá. Třeba chce zasáhnout proti šerifovi ještě před tím, než se král vrátí. Anebo třeba ne proti šerifovi ale proti němu. Silně pochyboval o tom, že by Hooda už přešla touha po pomstě. Pořád a neustále, pokaždé, když se viděli, šlo Hoodovi jen o jedno. Zabít ho. Až se král vrátí, Hood už s největší pravděpodobností nebude mít možnost to udělat. Co když tedy to chce udělat, ještě před tím, než se král vrátí? A co když se král nemá vráti za ty čtyři týdny jak tvrdil Travers, co když se má vrátit už daleko dřív? A Hood o tom ví a proto ví, že už nezbývá moc času? A měl by o tom říci šerifovi? Chtěl o tom říci šerifovi? Už ho přestávalo bavit neustále plnit šerifovi příkazy. Chtěl by mít klid, chtěl by žít se Sárou, s jejich dětma a o nic dalšího se nezajímat. Začínal chápat, že mít moc nic neřeší. Navíc, co když jen blázní a král se opravdu vrátí daleko později? Nějaký důvod ale ten zpropadený Hood mít musel. Možná, že by jednou jedinkrát mohl udělat výjimku a spolehnout se na něj a Sáru poslat pryč. Pro její ochranu je ochotný udělat cokoli, klidně i poslechnout Hooda. Moc dobře věděl co se stane, pokud se král opravdu vrátí živ a zdráv. A on nechtěl, aby do něčeho podobného byla zahrnuta i Sára. Jeho nadějí byl fakt, že je Hoodovou sestrou. Byl si jist, že král na Hooda dá, určitě jeho sestru osvobodí, zvlášť, když se vlastně ničeho pořádně neprovinila. Najednou si Guy uvědomil, že na něj Sára mluví. "Cože?" zeptal se zmateně.
"Neposloucháš mě," napomenula ho.
"Promiň," omluvil se. "O čem si mluvila?"
"O tom, že sem se řekla Robinovi, že nikam nepojedu," zopakovala mu tedy.
"Proč? " překvapeně se zeptal Guy.
"Protože chci být tady. S tebou," stála si Sára na svém.
"Může to být nebezpečné. Hood má třeba dobrý důvod, proč tě chce dostat pryč," naznal.
"Můj názor nezměníš," stála Sára na svém. Pomalu vstala a došla až ke Guyovi. "Půjdu s tebou klidně do pekla Guyi z Gisbornu," dodala tiše a dřív než stihl něco namítat ho políbila.

***

Běžela lesem. Připadala si tak volná. Všude kolem se ozýval její smích. Byl jiný, než na jaký byla zvyklá ale věděla, že byl její. Pořád se jen smála a smála. Cítila, jak se ji každou chvíli něco zapichuje do bosých nohou ale ona si toho nevšímala. Jen běžela dál a dál. Nevšímala si ničeho, ani toho kam běží. Vlastně ani nevěděla kdo je a co tam dělá. Najednou se prudce zastavila i smích ustal. Kousek od ní někdo ležel na zemi. Došla pomalu k tělu. Byl to Guy. Ale ona jakoby ho ani neznala. Jako by nevěděla, kdo to je. Jenom se začala znovu smát. Tělo se rozplynulo. Chtěla se znovu rozběhnout ale uslyšela, jak někdo volá. Jak někdo volá na ni. Ale pořádně nerozuměla, jak jí to ten někdo vlastně říká. Otočila se za hlasem. Stál tam mladík, tak v jejím věku. Byl moc hezký ale neznala ho. Nevěděla kdo to je. Ale on asi věděl kdo je ona. Mladík se blížil směrem k ní. Viděla jak se chystá něco říct. Už otvíral pusu...

V tu chvíli se probudila. Jen tak se dívala do stropu a přemýšlela co se jíto vlastně zdálo. Mělo to nějaký význam? Můžou mít sny vůbec nějaký význam? Kdo byl ten mladík? A proč tam Guy ležel mrtvý? Proč nad tím vlastně přemýšlí? Bylto přeci jen výplod její fantazie. Možná, že toho mladíka jen někdy někde potkala a on se teď vkradl do jejích snů. A Guy je přeci živý, vždyť leží a dýchá přímo vedle ní. Nejlepší bude, na to hned zapomenout a raději znovu usnou.

***

Lady Catherine zaklepala na Sářiny komnaty, když se ze vnitř ozvalo tiché "dále", vešla. Sára se na ni usmála a lehce ji objala.
"Přišla jsem se rozlouči," oznámila důvod svého příchodu.
"Rozloučit?" posmutněla Sára.
"Ano, rozloučit. Už je to tak. Hrabě chce odjet ještě dnes. Má v plánu navštívit ještě pár přátel v Londýně a pak by rád odjel do Francie," prozradila jí jejich plány.
"Do Francie?" překvapilo Sáru.
"Ano, hrabě tam má nějakou usedlost někde v Anjou. Chtěl by se tam usadit. Alespoň na nějaký čas. Už kvůli svému zdraví. Ten anglický vzduch mu nedělá až tak dobře. Špatně se mu dýchá," vysvětlovala jí Catherine. "Kdyby si potřebovala, tak víš kde hledat. Kdyžtak ti pošlu přesnější adresu, až tam dojedeme. Anebo by ses prostě ptala na sídlo hrabětě z Greenocku. Jsem si jistá, že bys to našla. Budeš tam vždycky vítaná. Ty i..." zarazila se lehce. Sára pozvedla obočí v očekávání. "Ty i ten tvůj Guy a taky Robin, samozřejmě, i se svou rodinou" dopověděla.
"Budu si to pamatovat," odpověděla ji s úsměvem.
"Tak tedy zatím naschledanou, holčičko," řekla lady Catherine a pohladila dceru po tváři.
"Naschledanou, maminko," rozloučila se i Sára.

*

Sestro, po obloze mraky jsou
Sestro, tvé kroky nikam nevedou
Sestro, v srdci nosím úsměv tvůj
Sestro, Bůh tvé kroky opatruj

Sestro, já nejvíce ze všech mám tě rád...


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lenny Lenny | Web | 20. srpna 2009 v 13:43 | Reagovat

Páni, to už je pořádně zamotaný. Chudák Sára, jestli jí Robin zabije Guye..I když, na jejím místě bych nevěděla, jestli radši mrtvého bratra nebo muže.
Těším se na další kapitolku  :-)

2 Rouge Rouge | E-mail | Web | 20. srpna 2009 v 18:34 | Reagovat

:-(  :-)

3 Pauleen Pauleen | Web | 20. srpna 2009 v 20:34 | Reagovat

Krásná kapitola a zajímavé sny. Hlavně ten druhý. Bude to ještě zajímavé... :-? Vypadá to, jakobys plánovala velkou vraždu...hm?

4 Sami Sami | Web | 20. srpna 2009 v 20:54 | Reagovat

Lenny: Já myslím, že ona by pokaždý chtěla něco jiného. Kdyby byl mrtvý bratr, chtěla by zabít muže, kdyby byl mrtvý muž, chtěla by zabít bratra. Ale nejvíc by chtěla naživu oba ;-)

Rouge: Ehm?

Pauleen: Velkou vraždu? :-D Popravdě netuším, co je pro tebe velká vražda.

5 Rouge Rouge | E-mail | Web | 20. srpna 2009 v 23:22 | Reagovat

Sami : Pardon, poslední dobou mi dělá potíže se nějak normálně vyjádřit.  :-D Chtěla jsem říct, že je to tak smutně krásný...A souhlasím s Pauleen - Ty máš opravdu v plánu někoho zabít?  8-O  :-D Všechno tomu nasvědčuje....Ale to je dobrý, já mam vraždy ráda.  :-D Už sem si zvykla, že moje oblíbený postavy buďto umřou, přijdou o pamět a nebo se odstěhujou do paralerního vesmíru...(Vidíš? Říkala jsem, že se neumím normálně vyjadřovat.)  :-D

6 Sami Sami | Web | 20. srpna 2009 v 23:59 | Reagovat

Rouge:  :-D  Můžu tě ujistit že neplánuji nikoho odstěhovat do paralerního vesmíru ani připravit o paměť :-D Co se budoucího zabíjení týče, myslím, že už jsem se parkrát vyjádřila ohledně mé neschopnosti psát happy endy, takže to asi mluví za vše 8-) I když myslím, že scénaristy posledního seriálového dvoudílu Robina v tomhle ohledu nedoženu ;-)

7 Rouge Rouge | E-mail | Web | 21. srpna 2009 v 1:03 | Reagovat

Sami : To máš asi pravdu no... :-D Ono, celkově scénaristi třetí řadu udělali dost zvláštní...
Ale je fajn, že nikoho nehodláš nikam odstěhovat.  :-D

8 Sami Sami | Web | 22. srpna 2009 v 11:24 | Reagovat

Rouge: Ale tak mě až tak zvláštní nepřišla, jen pět mrtvých na závěrečnej dvoudíl mi přijde celkem dost. Zvlášt v porovnání s předchozíma dílama ;-)

9 Illian Illian | Web | 24. srpna 2009 v 20:27 | Reagovat

Tak nějak jsem se dostala až teď k přečtení téhle kapitoly a musím říct, že byla skvělá! Líbil se mi její smutný nádech a nevím, komu budu fandit, až se Robin s Guyem pustí do sebe  :-D

10 Sami Sami | Web | 24. srpna 2009 v 20:37 | Reagovat

Illian: To nemyslíš vážně, TY, že nevíš komu budeš fandit? Myslím, že si ještě rozmyslím, jestli budu vůbec chtít s někým takovým sedět [:tired:]

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama