15.kapitola - Dopis z Francie

15. července 2009 v 21:30 | Sami
Tak je tu další kapitola ale no nevim, je taková natahovací mi trochu přijde. Navíc jsem si při jejím psaní uvědomila, že vlastně se už blížíme do finále. Netroufám si říct, že bude tolik nebo tolik kapitol, protože nevim kolik jich ještě bude. Je možný, že budou už jen dvě a stejně tak jich může být ještě pět. Nevim jak moc se rozepíšu a jak co mě přesně ještě napadne. Každopádně tuhle povídku jsem začala psát v době, když se v anglii začínaly teprve objevovat zmínky o třetí serii, takže seriálová serie na její psaní neměla vliv a nebude ho mít ani na její konec a i kdybyste tam náhodou nějakou podobnost zahlédli, je s největší pravděpodobností jen čistě náhodná. Úplný konec povídky a stejně tak i Epilog mám napsaný už asi rok. Na závěr tohoto poněkud delšího úvodu, už jen to, že urývek je tentokrát z muzikálu Oliver!.

*

I když se může zdát,
že mě má málo rád,
chci mu dál blízká být
a při něm stále stát.

Tolik mi schází,
když jinde je…

*

"Robine!" zavolal Allan a čekal až k němu Robin přijde. Much podezíravě sledoval odchod svého pána. Zajímalo ho, co Allan chce Robinovi, že to nejspíš nemají slyšet ostatní. Robin došel až k Allanovi a spolu pak popošli ještě kus od tábora.
"Stalo se něco?" zeptal se Hood.
"Mám tu pro tebe dopis z Francie," odpověděl mu Allan s úšklebkem a pak ze svého pytle vylovil zapečetěnou ruličku a podal ji Robinovi.
"Jak si k němu přišel?" podíval se na něj Robin překvapeně.
"V hostinci jsem potkal posla," prozradil mu Allan. "Potkali jsme se tehdy ve Svaté zemi," dodal pak tišeji. Robin jen kývl hlavou a už rozbaloval list.

Můj drahý,
píšu Ti nejnovější zprávy z Francie, kam jsme oba v pořádku dorazili. Co vím, tak Richard před několika dny opustil břehy Kypru, kdy se však dostane do Anglie, Bůh ví. Prý ve Středomoří v poslední době panuje silné bezvětří. Během cesty by se měl zastavit u královny matky. V tu chvíli vyjede několik poslů se zprávami pro naše spojence a ti hned zmobilizují vojsko, které vypluje Richardovi naproti a doprovodí ho do Portsmouthu a pak až do Londýna. Jeho armáda bude obrovská, John ani jeho černí rytíři nebudou mít šanci. Velká část vojska se nachází ve Francii. Nějací jsou však i v Itálii, přesněji tedy na Siciílii. Ti už tak vypluli a buďto Richarda potkají po cestě anebo se k jeho vojsku připojí ve Francii. Zbytek vojska je pak připraven v Irsku. Už jen stačí, aby Richard přijel živ a zdráv. Každý den se za to modlím. Jakmile se Richard u matky objeví, pošlu zprávu po Lardnerovi, mám ho u sebe od té doby, co přinesl zprávu o uzavření míru. Bude to rychlejší než psát dopis. Upřímně doufám, že tento se k tobě dostane brzo a v pořádku. Uvědomuju si riziko, kdyby ho zachytil šerif či někdo jemu podobný ale musel ses dozvědět tyhle informace. Dávej na sebe pozor, můj nejdražší zbojníku.
S láskou, tvá královna

"Dobré zprávy?" zeptal se Allan, když si všiml, že se Robin trochu usmívá.
"Moc," odpověděl mu zbojník a dopis mu podal. Allan se zarazil. Za prvý mu bylo blbý číst cizí dopis a navíc neuměl pořádně číst. Robinovi to však v zápětí došlo a proto mu dopis přečetl sám.
"Král se vrací domů?" dostal ze sebe Allan zaraženě, když Robin dočetl. Hood souhlasně kývnul hlavou. "Tys o tom věděl?"
"Vzkaz o podepsání míru došel v den, kdy se narodil Frederick," objasnil mu Robin.
"Proč si o tom nikomu neřekl?" nechápal.
"Protože jsem nechtěl nikomu dávat zbytečné naděje. To, že král odjel ze Svaté země, ještě není vítězství. To nastane teprve ve chvíli, kdy král vstoupí na anglický břeh. Proto tě zapřísahám, Allane, nech si to ještě nějakou chvíli pro sebe," prosil zbojníka Robin.
"Když si to přeješ," pokrčil rameny Allan.
"A co Beth?" změnil Robin téma.
"Dobrý," odpověděl lehce nervózně Allan.
"Dobrý?" pozvedl Robin pobaveně obočí.
"Chceme se vzít," prozradil mu zbojník nakonec tiše.
"To je skvělý Allane," usmál se Robin a svého přítele poplácal po zádech. "Gratuluju."
"Ale ostatní o tom ještě neví," povzdechl si Allan.
"Však já jím nic neřeknu," ujistil ho Robin.
"Umíš si to představit?" zeptal se najednou po chvíli Allan. Robin se na něj zmateně podíval.
"Co?" nechápal.
"No, že to všechno už brzo skončí," objasnil mu, "že najednou už nebudeme muset žít v lese, nebudeme se muset schovávat. Budu si moci vzít Beth a ty Francescu. Budeme mít rodiny, poklidný život, práci. Bude klid." Robin se zamyslel, popravdě řečeno, moc nad něčím takovým ještě nepřemýšlel.
"Neumím," zašeptal nakonec a vydal se zpátky k táboru, kde co nejpečlivěji uschoval dopis.

***

Robin postával kousek od tábora a v náručí pohupoval malého Fredericka, čekal na Francescu, která jak se dozvěděl od Djaq, se vydala vyprat k řece. Frederick sledoval svého otce velkýma modrýma očima, Robin se na něj usmál. Nedaleko od něj praskla větvička, Robin se tam ostražitě otočil. Hned si však oddechl, několik metrů od nich se totiž pásl jelen. To on byl původcem onoho zvuku.
"Podívej, Fredericku, jelen," šeptal Robin a snažil se chlapci jelena ukázat. Fredericka však více zajímal Robinův prst, který se zájmem chytal. "Jednou ti o nich budu vyprávět," slíbil Robin chlapci. Trvalo nějakou chvíli, než se Francesca objevila. V rukou nesla proutěný koš s nějakým prádlem a jak si Robin správně všiml, tvářila se poněkud nabroušeně.
"Kdopak se nám to uráčil přijít?" zeptala se jedovatě.
"Byl jsem pryč jen chvíli," protestoval, celkem oprávněně, Robin. Opravdu byl pryč jen pár hodin.
"Proč si mi neřekl o tvé matce?" začala Francesca na rovinu. Hood se zarazil.
"Protože s mou matkou je to poněkud složitější," odpověděl ji po chvíli.
"Složitější?" zeptala se posměšně.
"Neviděl jsem svou matku šestnáct let!" vyjel po ní Robin. Francesca se zamračila. "Bylo mi jedenáct, když od nás odešla," vysvětloval ji, už poněkud klidněji Robin.
"Asi pro to měla své důvody," bránila neznámou ženu blondýnka, zatímco vešla do tábora a hned mizela někde vzadu.
"Své důvody," brblal nespokojeně a raději za Francescou už dál nepokračoval. Přišlo mu rozumnější nechat ji vychladnout. Fredericka si od něj vzala Djaq a zatímco s ním pohupovala, John na něj děl různé obličejíky. Francesca mezitím vzadu začala vytahovat vyprané prádlo a hodlala ho vyměnit za některé z dek, které používali v ložnici momentálně. Když však zrovna rozkládala jednu z dek, omylem drkla do jedné z desek, které byli součástí dřevěné kostry tábora. K jejímu překvapení deska odpadla a jak si Francesca s úžasem všimla, odhalila tak tajnou skrýš. Francesce hned došlo, či ta skrýš nejspíš bude a i když věděla, že by neměla, začala pomalu vytahovat věci, co se nacházeli v ní. Věděla, že přes různé závěsy, které se tu nacházeli, aby tak některým částem tábora přidali na soukromý, ji není z přední části tábora vidět. Nejdříve vytáhla stočený pergamen, který byl do skrýše vložen nejspíš jako poslední. Zatím ho však odložila stranou a raději vytáhla truhličku, která se tam nacházela. Opatrně ji otevřela. V truhličce se nacházelo několik menší papírků. Francesca je pouze přelétla pohledem, všechny byly od Marian. Nakonec je raději dala stranou, měla strach je číst. Další věcí v truhličce byla zbojnická známka. U té si Francesca nebyla, proč tam je. Netušila, zda Marian někdy oficiálně patřila k zbojníkům a jestli by tedy známka mohla být její anebo jestli patřila někomu jinému. U prstenu se zeleným smaragdem, si však byla celkem jistá, že ten nejspíš Marian patřil. V truhličce byl i velice krásný medailon, když ho blondýnka otevřela, z každé jeho strany na ni koukal malý kreslený obrázek. Pouze tipovala, že lidé na obrázcích byli nejspíš Robinovi rodiče. Pod medailonem se nacházel obrázek Sáry, byl to ten z kláštera, jak ona sama měla podobný. Nechápala, jak se k němu Robin dostal. Přišlo ji zvláštní, že by mu ho Sára sama dala. Poslední věcí v truhličce byl dřevěný koník omotaný nějakým šátkem. V tomhle případě Francesca opravdu netušila, proč to tam Robin má. Šátek ji přišel z moc drahého materiálu na to, aby patřil Marian. Navíc na ní působil i trochu orientálnějším dojmem, takže ji přišlo pravděpodobný, že pocházel ze Svaté země anebo z některé jiné jižnější země, kterou mohl Robin navštívit, když putoval do války. Co se týkalo koníčka, přišlo ji hodně podivný, že by si Robin nechávala hračku z dětství ale rozhodla se to, nijak víc neřešit. Nakonec všechny věci vrátila zpět do truhličky a zavřela ji. Všimla si, že ve skrýši je ještě několik různých dopisů. Všechny zběžně prolítla, byli to různé zprávy ze Svaté země a něco málo byli jakési dopisy ještě z doby, kdy byl on sám ve Svaté zemi. Proto dopisy vrátila zpět do skrýše a stejně tak i truhličku. Když, tam chtěla vrátit i stočený pergamen, uvědomila si, že tenhle dopis ještě nečetla a tak ho rozdělala. Už po prvních slovech však ztuhla. Byl to totiž ten dopis z Francie, co Robinovi dnes předal Allan a o kterém se Robin domníval, že je pečlivě schovaný. Francesca v hlouby duše věděla, že by bylo lepší nikdy nedat před Robinem najevo, že viděla obsah jeho skrýše ale ten dopis ji tak vykolejil, že nemohla mlčet. Ihned se naštvaně postavila a vydala se směrem, kde byl Robin s ostatními.
"Co je to?" zeptala se ho co nejklidněji to dovedla ale i tak ji byla v hlase slyšet určitá hysterie. Robina překvapil její výraz a tón, když však viděl, s čím k němu natahuje ruku, všechno v něm ztuhlo. Moc dobře poznal dopis od Joanny. Robin si obezřetně od ní převzal list a snažil se tvářit, jako že, neví, o co jde. Pomalu dopis otevřel a tvářil se jako, že čte jeho obsah, ve skutečnosti se však snažil vymyslet jak z toho ven. Všichni ostatní nechápali co se děje, jen Allan, který dopis též poznal, se tvářil krapet rozpačitě. Moc dobře si vzpomínal, jak Joanna Robina v dopise oslovovala.
"Nechápu, kdes k němu přišla," konečně promluvil Robin.
"Moc dobře víš, kde sem k němu přišla," vyštěkla na něj.
"To je můj dopis," vyhrkl Allan první věc, co ho napadla a zkusil tak ještě zachránit situaci. Francesca po něm vrhla ledový pohled.
"Tak blbá nejsem, Allane," začala nakonec blondýnka. "Každopádně tvé přátelství vůči Robinovi je úctyhodné, když se na sebe snažíš stáhnout něco podobného. Na druhou stranu, je až zraňující fakt, že jak se zdá, víš, co je v tom dopise napsané," dokončila svůj proslov k Allanovi a pak obrátila svou pozornost zpět k Robinovi. Ten věnoval Allanovi, který se tvářil odevzdaně, děkovný pohled. Ostatní kmitali pohledem z Allana na Robina a z něj na Francescu. Zejména Muche se celkem dotklo, že Allan ví očividně víc, než oni.
"Prohledáváš mi věci?" zeptal se nakonec s pozvednutým obočím Robin a zkoušel to tak ještě uhrát na to, že on je tu vlastně ten poškozený.
"Narazila sem na to náhodou," odsekla mu. "Máš si to příště líp schovat."
"Není to tak, jak se to může zdát," zkusil to tedy Robin jinak.
"Vážně? A jak se to může zdát?" zeptala se ho Francesca sarkasticky. "Že by třeba tak, že v době kdy jsme všichni truchlili v domnění, že si mrtvý, v době, kdy se ti narodil syn, ty ses radši pelešil s královskou děvkou?" vychrlila na něj zoufalá Francesca. Djaq v tu chvíli překvapeně vydechla, Will naštvaně sevřel ruku v pěst, John se nechápavě díval z Robina na Francescu a zpátky, Allan přemýšlel, zda se nesnažit ještě nějak zachránit situace a Much se mračil. Robinovi se napnuly všechny svaly a pomalu přistoupil k Francesce.
"Tohle si trochu přehnala, nemyslíš?" zeptal se ji ledově. Mladou ženu z toho tónu až zamrazilo.
"A není snad pravda, že místo aby si jel do tábora, jels raději za ní do kláštera?" nechtěla se vzdát.
"Vůbec nevíš, nemáš ani tušení, co se dělo v Bylandském klášteře," odsekával Robin. "Ano jel sem tam za Joannou ale to jen proto, abych ji pomohl dostat se z Anglie dřív, než ji princ John uvězní či ji nějak jinak ublíží. Protože přesně to by udělal, kdyby ji chytil," vysvětlil ji Robin a pak se otočil a odešel do zadní části tábora, odkud ona předtím přišla.
"Říká ti pravdu," dosvědčil ihned Allan.
"A jak to ty můžeš vědět?" zeptal se ho pochybovačně Will.
"Protože jsem tam byl," odpověděl mu tiše Allan.
"Cože?" podívala se na něj překvapeně Djaq.
"Když nám tehdy Beth řekla o tom rozhovoru mezi Robinem a tou služebnou, Irene, šel jsem ji doprovodit. Aspoň to sem vám řekl. Ve skutečnosti jsem se s ní rozloučil kousek za táborem, pak běžel do Locksley, kde sem sehnal koně a jel do Bylandského kláštera. A nelituju toho, že jsem vám lhal a udělal to. Protože, když jsem tam přijel," zarazil se Allan ve vzpomíná. "dostal jsem se přímo do středu bitvy."
"Bitvy?" nechápala Djaq.
"Princ John poslal své nejlepší žoldáky, aby mu Joannu přivedli zpět. Robin spolu s pár dalšíma se je snažil zdržet, aby měla vůbec nějakou naději jim utéct. Když zjistili, že Joanna je už pryč, většina vojáků se vydala za ní a ten zbytek už nebyl problém vyřídit," objasňoval jim Allan.
"Ale?" zeptal se John, který v Allanově hlase ke konci uslyšel jisté pochyby.
"Ale většina sester žijících v klášteře, byla už v tu chvíli mrtvá. Přežilo jich jen pár. Stejně tak ta její služka, Irene, padla pro svou paní. Umřela Robinovi v náručí. A on sám tam málem padl," odpověděl mu smutně. "Fran, nemůžeš ten dopis brát až tak vážně," otočil se nakonec zbojník směrem k blondýnce. "Jsem si jistý, že ona to nemyslela, tak jak by to mohlo vyznít," lhal pohotově. "Ostatní ti můžou dosvědčit, jak se chovala královna matka, když sme se s ní setkali. Nemám pravdu medvěde, chci říct Johne," pokračoval a trochu poslední větou odlehčil atmosféru, Djaq se už dokonce zasmála při vzpomínce na královnu Eleanor. "Řekl bych, že je to jakási součást královského charakteru. Hold rády koketují. A Robin je v tomhle ohledu snadný terč. Navíc znají se přece tak dlouho, že Muchi?"
"A…ano," odpověděl Much, trochu zaskočený, že se ho Allan na něco ptá. Do té chvíle totiž přemýšlel, jestli je si je Allan opravdu jistý tím co říká anebo jestli je to jinak.
"Vidíš. Jsou to jen dobří přátelé. Vždyť ona je králova sestra, vážně si myslíš, že by měla něco s obyčejným psancem?" zeptal se ji Allan, jako by byl naprosto přesvědčen o tom, jak bláznivá ta představa je.
"Asi, asi máš pravdu," uznala tiše Francesca.
"Jasně, že mám pravdu," prohlásil Allan samolibě. Francesca už jen kývla hlavou a nakonec se váhavě vydala za Robinem. Ostatní už raději nic neříkali a začali se věnovat různým věcem. Allan si úlevně oddechl.
"Mrzí mě to," šeptla tiše Francesca, když došla k Robinovi, ten k ní stál zády, takže nevěděla jak se tváří. Mlčel. Došla až k němu a zezadu ho objala, on na to nijak nezareagoval. "Opravdu mě to mrzí. Já jen…bála jsem se, že…" koktala, jelikož nevěděla jak přesně to zformulovat. Robin se k ní pomalu otočil a objal ji.

***

Sára stála ve svých komnatách a přemýšlela o své rodině, zejména o své matce. Skoro si ji nepamatovala a teď se tu najednou objevila. Nevěděla jak se má k ní chovat, nevěděla zda ji její matka vůbec poznala. Z dalších úvah ji vyrušil Guy, který právě přišel. Usmála se na něj a on došel až k ní a zezadu jí objal.
"Něco pro tebe mám," zašeptal ji tiše do ucha a začal šmátrat někde ve své kapse. Po chvíli z ní něco vytáhl a Sára ucítila jak se něco chladného dotklo kůže na jejím hrudníku. Když se tam po chvilce podívala, spatřila náhrdelník z bílých perel.
"To je nádherné," rozplývala se ihned.
"Jsem rád, že se ti líbí," řekl spokojeně Guy a pohladil ji po ruce. Sára se na něj usmála a děkovně ho políbila.
"Ještě jsem ti koupil i nové látky na šaty. Jsou až z Londýna," pronesl spokojeně po chvíli. "Švadlena se tu staví zítra," dodal ještě.
"Co že si dneska tak štědrý?" zeptala se ho Sára se zájmem.
"Chtěl jsem ti udělat radost," přiznal něžně Guy a pohladil jí po tváři, "zasloužíš si to." Sára ho znovu políbila, ale tentokrát vášnivěji a déle.
"Kde má pokoje lady Catherine?" zeptala se ho lehce váhavě po chvíli, zatímco si s číší vína sedla na židli. Gisborna její náhlý dotaz překvapil.
"V severní věži," odpověděl ji zaskočeně. "Proč tě to zajímá?"
"Jen tak," pokrčila rameny.
"Jen tak?" podíval se na ní podezíravě. "Co máš zrovna ty společného s lady Catherine?"
"Co třeba společnou krev," zašeptala. Gisborne se na ni šokovaně podíval.
"To myslíš vážně?" zeptal se zvláštním zastřeným hlasem. Sára jen zakývala souhlasně hlavou. "Jak to…jak to vůbec myslíš, společnou krev?"
"Lady Catherine opomněla zmínit ještě jeden hraběcí titul a to ten z Huntingdonu," oznámila mu.
"Jak by mohla být hraběnkou z Huntingdonu?" nechápal Gisborne. "Vždyť posledním hrabětem byl ten tvůj bratříček, tudíž hraběnkou můžeš být v podstatě jen ty anebo," tady se Gisborne trochu zarazil, "jeho žena," odsekl, jelikož mu to až moc připomnělo Marian.
"Anebo také jeho matka," poznamenala Sára.
"Ty mi…ty mi tu chceš tvrdit, že lady Catherine je tvá matka?" divil se Guy.
"Tak nějak," souhlasila Sára, Guy si na to musel sednout.
"Nikdy by mě nenapadlo, že Locksley klesne tak hluboko, že jako špeha nastrčí svou matku," poznamenal po chvíli Guy.
"Pochybuju, že ji sem Robin nastrčil jako špeha," namítla Sára.
"Proč by ne? Myslím, že Locksley, je všeho schopnej," trval na svém Gisborne.
"No, jenže pokud ji nepotkal během svého křižáckého dobrodružství, o čemž silně pochybuji, tak ji šestnáct let neviděl. Kdo ví, jestli vůbec ví, že je tady," vysvětlila mu Sára.
"Šestnáct let neviděl?" ujišťoval se Guy, že dobře slyšel.
"Zmizela z Locksley, když mi byli čtyři. Najednou ze dne na den prostě byla pryč," vysvětlila mu Sára. "Nevím, proč odjela, kam odjela ani nic dalšího. Ani se nerozloučila."

***

Allan i s košíkem plným bylinek zaklepal na dveře Matyldiny chaloupky. Matylda přišla ihned otevřít a rukou mu naznačila, ať jde dál.
"Nesu ti něco od Djaq," řekl ji Allan a položil košík na stůl. Matylda se usmála a šla zkoumat obsah košíku.
"Něco nového v táboře?" zeptala se ho, zatímco vykládávala jednotlivé bylinky.
"Ani ne," odpověděl ji. "Snad jen," zaváhal.
"Snad jen?"
"Přijela Robinova matka," prozradil jí nakonec. Matylda překvapením pustila na zem bylinky, co držela v rukou.
"Jeho matka?" zeptala se po chvíli tiše. "Lady Catherine je tady?"
"Ano, co je na tom tak zvláštního?" ptal se nechápavě Allan, zatímco sbíral bylinky, co Matylda pustila, jelikož tak se k tomu neměla a místo toho si sedla na židli.
"Řekl vám Robin něco o jeho matce?"
"Ne, vůbec se o ní nezmínil. Znáš Robina, podobný věci si nechává pro sebe. Ale vypadal, že ji asi nevidí zas až tak rád," odpověděl ji zbojník a položil na stůl sesbírané bylinky, načeš se také posadil.
"To co ti řeknu, zůstane jen mezi námi, jasné?" podívala se na něj Matylda vážně.
"Jistě," slíbil ji Allan a nechal si pro sebe poznámku o tom, že mu v poslední době svěřují všichni nějak moc tajných věcí. Netušil, že působí, tak důvěryhodně.
"Catherine, tedy Robinova matka, se prostě před šestnácti lety jednoho dne sbalila a odešla. Opustila tak nejen manžela ale i své děti. Robinovi tehdy bylo jedenáct, Sáře jen čtyři. Malcolm, Robinův otec, se z toho nikdy nevzpamatoval. Dva roky po jejím odchodu odešel na věčnost. Myslím, že se dá říct, že umřel na zlomené srdce. Řekla bych, že jí to Robin nikdy neodpustil," vyprávěla mu smutně Matylda.
"A proč odešla?" zajímal se Allan. Matylda jen bezradně pokrčila rameny.
"Co já vím. Ona Catherine byla trošku zvláštní," uvažovala Matylda.
"Zvláštní?" nechápal.
"No, když si ji tehdy Malcolm přivezl do Locksley jako svou nevěstu, ona totiž pocházela z nějakého většího města odněkud ze Skotska, byla úplně jiná. Byla to velice milá obětavá šarmantní žena. Pořád se usmívala, pomáhala kde komu. Když pak čekala Robina, celá zářila. Malej Robin si pak žil jako z bavlnky. Catherine ho docela rozmazlovala a Malcolm jí v tom nebránil. Byl pyšný na to, že má syna, následovatele rodu. Jenže zároveň s tím jak Robin rostl, Catherine se měnila. Přestala se smát, pomáhat lidem. Skoro vůbec se nevzdalovala od domu. Myslím, že jí začínal chybět ten původní domov. Locksley na ní bylo malé a moc jiné. Nejspíš tu nikdy nebyla doma. Navíc Robin byl dlouho jedináčkem a ona se na něj začala až moc upínat. Hlídala ho jako oko v hlavě. Nic se mu nesmělo stát, nikdo mu nesměl nijak ublížit. Ale pak, po téměř sedmi letech se narodila Sára. A najednou to všechno bylo jiné. Najednou jako by to ani nebyli její děti. Přestala si jich všímat, starat se o ně. Až nakonec odešla. Povídá se, že s nějakým vojákem či co," dokončila své vyprávění Matylda. "Občas mě trochu až děsí, jak moc jí sou oba v některých věcech podobný. Hlavně Robin, někdy. I když sám o tom ani neví a nejspíš by to nikdy nepřiznal. Ale pořád je to jeho matka. Žil s ní jedenáct let a navíc těch prvních sedm, se ho přecejenom snažila vychovávat podle nějakého svého mínění a k svému obrazu," povzdechla si Matylda.
"Ale já myslím, že takové Locksley Robin přece považuje za svůj domov," namítl Allan.
"To ano. Některý věci zdědil i po Malcolmovi, například tu lásku k Locksley," uznala Matylda. "Jenže určitou dávku nevyzpytatelnosti a proměnlivosti má právě po Catherine. I když myslím, že fakt, že musel předčasně dospět, ho donutil, většinu z těchto vlastností uschovat hluboko v sobě."

***

Sára nervózně přešlápla, než se odhodlala zaklepat na dveře od komnaty lady Catherine. Když se zevnitř ozvalo tlumené dále, opatrně vešla. Catherine vzhlédla od nějakého dopisu, co měla rozečtený. Když spatřila svou dceru, tak se pousmála a pomalu vstala ze židle, na které dosud seděla. Chvíli na to už svírala Sáru v náručí.
"Ach holčičko moje," povzdechla si pak Catherine, "celých šestnáct let jsem přemýšlela jak asi vypadáš. Jak moc si vyrostla." Sára se jen na svou matku dívala a nic neříkala. "Mrzí mě to holčičko. Moc mě to mrzí," šeptala lady Catherine.
"Mě taky," souhlasila tiše Sára.
"Ale už je to pryč," řekla pak hraběnka daleko rázněji jakoby nic. "Teď jsme tu spolu. My dvě. Já a ty. Matka a dcera," vykládala a divoce u toho gestikulovala. Sára se na ní divala trošku zmateně. "Tak jak sis žila těch šestnáct let?" zeptala se nakonec své dcery, jakoby se jí ptala na počasí.
"No žila jsem dlouho v klášteře," odpověděla já Sára.
"Opravdu?" dělala Catherine překvapenou, "A jaké to tam bylo? Byli na tebe sestry hodné?"
"Ano to byli. Ale i tak sem ráda, že už tam být nemusím. Tady je mi líp," řekla nakonec Sára s úsměvem.
"Ano? A jak dlouho už žiješ zpátky tady?" zajímala se.
"Za chvíli už to vlastně bude rok. Ani jsem si neuvědomila, jak ten čas letí," povzdechla si mladá žena.
"A co ten, jak se, že se to jen jmenuje, ten chlápek v černém…" tápala lady.
"Myslíte Guye, maminko?" napověděla ji Sára.
"Ano, přesně tak. Takže ten Guy a ty, je mezi vámi něco?" zeptala se na rovinu Catherine.
"Já…" zarazila se trochu Sára, "já ho miluju a on miluje mě."
"Tak to je to nejdůležitější, holčičko," konstatovala lady Catherine i když ve skutečnosti o tom až tak moc přesvědčená nebyla.

*

Chci při něm stát,
chránit ho, milovat,
jen se mnou šanci má,
poznat, co je mít rád…


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Illian Illian | Web | 16. července 2009 v 18:50 | Reagovat

Moc krásné, četlo se to úplně samo.  :-)

2 ©heeky ©heeky | Web | 16. července 2009 v 22:58 | Reagovat

jj, moc hezký :))

3 Rouge Rouge | E-mail | Web | 17. července 2009 v 18:14 | Reagovat

Souhlasím s Illian  :-)

4 Angel or Devil Angel or Devil | Web | 18. července 2009 v 13:02 | Reagovat

krásný...a Allan dobře okecal ten dopis:oD...nádhera

5 Sami Sami | Web | 18. července 2009 v 23:04 | Reagovat

Illian: Cпасибо :-)
©heeky: Děkuji :-)
Rouge: Tobě samozřejmě též děkuji za koment :-)
Angel or Devil: To víš, Allan je přece šikovnej chlapík ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama