14.kapitola - Ctihodný rod z Locksley

28. června 2009 v 17:08 | Sami
Tak je tu další kapitola. Tentokrát se v ní objevuje urývek z muzikálu Markéta Lazarová. Kapitola je celkem dlouhá, ve Wordu má nějak osm stránek, původně neměla být ani tak dlouhá ale když jsem dneska ještě dopisovala tu předposlednímu scénu, nějak jsem se rozepsala:-) Omluvte chyby, případné nesmyslnosti, nějak se mi teď už nechce znovu číst.


*

Sem chodí hlavu složit
a usnout na věky,
odtud jim vedou cesty
do lesů dalekých.
Sem chodí tiše zhasnout
ti, co hlavu nikdy neskloní,
jednou si zvolí cestu,
a do konce svých dnů jdou po ní…

*

Robin stál jako obvykle uprostřed cesty. Jeho družina byla schovaná kolem. Chyběl jen Allan, který dneska prohrál při vytahování větviček a musel zůstat v táboře s malým Frederickem a s Emily, protože Francesca měla u Matyldy sraz se Sárou.
"Tohle je přepadení," zvolal se spokojeným úšklebkem Robin.
Kočí vůz ihned zastavil, což byl signál pro ostatní, aby vylezli ze svých skrýší. Ovšem hrabě z Greenocku v něm nejel sám, takže z vozu jako první vystoupila nějaká žena. Mohlo jí být tak možná něco málo přes čtyřicet. Na sobě měla vznešené šaty rudé barvy a přes ně černý cestovní plášť. Své hnědé vlasy měla stáhlé do složitého drdolu. Když si všimla Robina, nasadila přísný výraz a ruce dala v bok. Ihned ho poznala a to ho přitom tak dlouho neviděla. Ale rysy, jež zdědil po svém otci, se nedaly zapřít, stejně tak její modré oči.
"A sakra," ujelo Robinovi.
"To je všechno co mi k tomuhle řekneš? Robine z Locksley, odkdy se přepadají lidé a zejména bezbranné ženy?" zeptala se ho žena přísně a přešla až k němu.
"A odkdy ty seš bezbranná? Vsadím se, že máš u sebe víc zbraní než my dohromady!" bránil se Robin. Žena mu vrazila lehký pohlavek.
"Takhle se s matkou nemluví," řekla mu. Robin jen obrátil oči v sloup.
"S matkou?" všichni členové bandy se na sebe zmateně podívali, dokonce včetně Muche. Robinovu matku viděl poprvé v životě. Robinova matka si odkašlala, aby tím svého syna upozornila, že by bylo slušné, aby ji představil.
"Ano vážení, tohle je moje matka Catherine, lady z Locksley, hraběnka z Huntingdonu."
"A taky hraběnka z Nairn a z Dumbortonu." dodala lady Catherine.
"Z Nairn a z Dumbortonu?" zeptal se překvapeně Robin.
"Ano, přesně tak. Hrabě ze Nairn i hrabě z Dumbortonu byli moc milí a šarmantní muži, takže jsem neměla důvod nepřijmout jejich nabídky k sňatku."
"Byli?" zeptal se Robin.
"Ano byli. Hrabě z Nairn zemřel už dávno. A hrabě z Dumbrotonu zemřel bohužel před rokem," vysvětlila mu jeho matka.
"To je mi líto," odpověděl zaskočený Robin.
"Mě taky, mě taky," pronesla Catherine, ale nevypadala to, že by ji to nějak zvlášť zasáhlo. "Ale ještě jsi mi nepředstavil své… no přátele?" dodala pak směrem k synovi.
"Ah, jistě. No takže tohle je Malý John. Vedle něj stojí Will Scarlett."
"Scarlett? Syn Dana a Jane Scarlettových?" přerušila Robina jeho matka a podívala se na Willa.
"Ano lady," odpověděl ji slušně Will a lady z Locksley se jen usmála. Pamatovala si Jane moc dobře, byla to jedna z jejich služebných. Catherine často nábadala svého syna aby si s malým Willem hrával, její syn měl však svou hlavu.
"A tohle je Djaq," pokračoval Robin, "A tady je můj věrný sluha Much. Ještě k nám patří Allan ale ten...jde támhle," Robin se zarazil, původně chtěl říct, že je Allan v táboře, jenže v tu chvíli uslyšel pláč svého syna a všiml si Allana, jak jde s jeho synem i s Emily směrem k nim.
"Allane!" zakřičel naštvaně Robin tak, že Much, který stál vedle něho nadskočil leknutím.
"Allane! Říkal jsem ti, že máte zůstat v táboře! Co si na tom nepochopil? Něco si mi nedávno slíbil a tohle se s tím trochu vylučuje, nemyslíš?!"
"Já vím, já vím. Jenže von začal řvát hned, jak jste odešli, měl sem strach, že mu něco je," snažil se bránit Allan.
"Prosímtě dej mi ho!" Robin si naštvaně ale při tom opatrně od Allana převzal své dítě. Jen co ho začal trochu kolébat, chlapec ztichl. Robin hodil po Allanovi naštvaný pohled. "Co kdyby tu byli nějací vojáci? A teď se tu bojovalo o život a ty by si ho sem přinesl! Mohlo se mu něco stát. Příště mě laskavě poslechni!"
"A kdo říká, že ti ho ještě někdy příští budu hlídat?" odpověděl mu nakvašeně Allan. "No jo, já vím, že budu," dodal po chvíli, když si všiml Robinova pohledu. "Ale namítat přece můžu!"
"Tobě? To je snad tvé dítě Robine?" zeptala se překvapeně lady Catherine svého syna.
"Ano no je, je to můj syn."
"Takže já mám vnuka ani o tom nevím?" pozvedla obočí.
"Vnuka?" zeptal se překvapeně Allan.
"Ano, vnuka, mladý muži."
"Vy jste matka Francescy?" zeptal se tupě Allan.
"Francescy, kdo je Francesca?" nechápala Catherine.
"Allane, to je moje matka," odpověděl mu Robin s povzdechem. Allan se na něj jen překvapeně podíval.
"To nic nemění na tom, že by mě zajímalo kdo je Francesca," řekla Robinova matka zvědavě a dodala už přísnějším hlasem: "Jestli je to matka mého vnuka, tak aspoň doufám, že je to tvá manželka Robine." Robin krapet zrozpačitěl.
"Manželka," odfrkl Will. Lady Catherine se podívala jeho směrem. "Našemu hrdinovi asi jedno manželství stačilo, nemám pravdu Robine? Protože do dalšího se nějak nehrne," objasnil ji Will. Všichni se na něj překvapeně podívali.
"Ty sis nevzal matku svého syna?" podívala se na Robina naštvaně jeho matka. "A navíc si byl už jednou ženatý?" Robin ani nestačil odpovědět.
"Teda pokud se to manželství dá brát vůbec jako manželství, vzhledem k tomu, že nevěsta po minutě manželství zemřela," pokračoval dál Will. "Chudinka Marian, nedožila se ani svatební noci." Všichni byli čím dál víc překvapenější Willovou reakcí. I když Allan se spíše mračil, jelikož věděl, odkud vítr fouká a Robin zase začínal celkem zuřit. Will byl jeho přítel ale vadily mu řeči, co tu vedl.
"Ach to je mi tak líto," povzdechla si Robinova matka.
"Nemusí," namítl naštvaně Will.
"Wille!" napomenula ho Djaq. Zbytečně.
"Náš hrdina totiž dlouho nesmutnil. Jen co se na obzoru objevila nová sukně, už jí zahříval postel," dodal všemu korunu Will. Tohle už bylo na Robina moc. Podal dítě překvapenému Muchovi, který stál nejblíž a vyběhl směrem k Willovi. Toho čapnul pod krkem a jednu mu vrazil. Will, kterému se ihned začala řinout krev z poraněného nosu a rtu, se na něj vyjeveně díval a nijak se ani nezmohl na odpor.
"Robine," vyjekla Djaq. Allan na nic nečekal a vyběhl k Robinovi aby ho od Willa odtrhl. Will se však už také probral ze svého šoku a začal se bránit. Než se tedy Allanovi a Malému Johnovi, který mu přispěchal na pomoc, povedlo od sebe Robina s Willem odtrhnout, stihli si oba dotyční napálit několik ran. Každopádně bylo celkem zřetelné, kdo by z tohohle souboje vyšel jako vítěz. Will sice bojovat uměl ale na Robina, který měl daleko větší sílu a navíc daleko více zkušenosti z boje, neměl. Za tu chvíli schytal daleko více ran. Už teď se mu kromě rozbitého rtu a nosu, rýsoval slušný monokl na levém oku a modřiny, které mu zcela jistě vyraší na naražených žebrech, nebyly pod oblečením vidět. Robin měl narozdíl od Willa jen červenou pravou tvář. Teď oba prudce oddychovali, Willa držel John a Robina Allan. Robin se na Willa díval naštvaně, Will naopak na něj skoro až nenávistně. Robin se nakonec vytrhl Allanovi a odpochodoval o několik metrů bokem. Allan ho následoval, stejně tak i Much s malým Frederickem v náručí a lady Catherine. John projistotu zůstal s Willem, stejně tak Djaq, která začala Willovi ošetřovat obličej. Lady Catherine se na svého syna dívala zamračeně.
"Myslím, že byste se měli raději vydat na hrad. Šerif vás už zcela jistě očekává," řekl ji Robin ledově, aby tak obrátil debatu někam jinam a vyhnul se kázání, které by jeho matka zcela jistě zpustila.
"Když myslíš," odpověděla mu jeho matka stejným tónem a vydala se směrem k vozu.
Robin si přebral od Muche svého syna a vydal se zpět k táboru. Jeho matka se za ním ještě ohlédla, a pak se vydala spolu se svým doprovodem zpět do kočáru, aby mohli pokračovat do Nottinghamu.

***

Francesca vešla do tábora a překvapeně se podívala na Willa, kterému už se na levém oku monokl pořádně vybarvil a ret prozměnu pořádně natekl.
"Co se ti stalo?" zeptala se ho starostlivě a opatrně se dotkla jeho oka. Will však uhnul obličejem a otočil se k ní zády. "Co je mu?" zeptala se Francesca tedy raději tiše Djaq, která stála opodál.
"Ále porvali se," odpověděla jí saracénka.
"S kým, s někým z toho vozu co jste chtěli přepadnout?" ptala se blondýnka dál.
"Kéž by. Ale ne Robin a Will se porvali," vysvětlila ji Djaq. Francesca se na ni překvapeně podívala a teprve teď si také pořádně prohlédla tábor. Much v tichosti něco vařil a každou chvíli pokukoval po Willovi, podle jeho postoje Francesca usoudila, že byl připravený každou chvíli bránit svého pána, kdyby to bylo třeba. John s Allanem pak seděli opodál, John si něco ryl klacíkem do země a Allan se na Willa díval výmluvným pohledem a Will dělal, co mohl, aby se mu pohledem vyhnul. Teprve pak si všimla Robina, který stál stranou všech, až už uplně vzadu v táboře. Díky jakési stříšce co tam v té části byla, stál téměř ve tmě, takže mu pořádně neviděla do obličeje. Měl však napjatý postoj, ruce překřížené na prsou a pouze tipovala, že nejspíš také sleduje Willa. Francesca se vydala k němu. Když už byla kousek od něj, všimla si jeho zamračeného pohledu.
"Proč jste se s Willem poprali?" zeptala se ho, zatímco kontrolovala svého synka, jestli mu něco nechybí.
"To je jen mezi námi," odpověděl ji přísně a jí bylo jasné, že víc ji neřekne.

***

Sára spolu s Guyem a šerifem postávala na vrcholu schodů vedoucích z hradu na nádvoří a čekala až zastaví kočár s hrabětem z Greenocku. Hrabě ladně vystoupil ze svého kočáru a pomahl vystoupit i lady Catherine. Oba vystoupali po těch několika schodech a zastavili se před šerifem.
"Hrabě!" zvolal šerif s hranou přívětivostí.
"Šerife," kývnul mu hlavou hrabě.
"Jakýpak to máte spanily doprovod," konstatoval šerif.
"To je hraběnka z Nairn a Dumbortonu a doufám, že brzo se stane i hraběnkou z Greenocku," představil hrabě Catherine. Šerif se zasmál. Sára si Catherine se zájmem prohlížela. Přišla ji odněkud velice povědomá, jen nevěděla odkud.
"Mimochodem tohle je Guy z Gisbornu a jeho společnice lady Sára, hraběnka z Montrosu," dodal pak šerif, zatímco se otáčel k odchodu. Všichni ostatní se po jeho prohlášení mírně zamračili, každý však z trochu jiného důvodu. Gisbornovi se nelíbilo jak označení Sáry jako jeho společnice. Hraběte z Greenocku zase zarazil fakt, že by dotyčná žena, měla být hraběnkou z Montrosu, jelikož tamního hraběte znal a ten rozhodně neměl ani ženu ani dceru v jejím věku, nahlas však raději neřekl nic. Lady Catherine zase přemýšlela, proč jí Robin o tomhle neřekl. Už když tu dívku zahlédla poprvé byla ji povědomá a když pak z blízka v její tváři viděla ty rysy jejího prvního manžela, stejně tak i jeho oči a pak ještě i slyšela její jméno, byla si jistá, že se nemílí. Tohle přece byla její dcerka, kterou už tolik let neviděla. A Robin o tom musel vědět, musel vědět, že ji tady potká a nic ji neřekl. A i Sára se blížila k tomuto poznání, pomohl ji k tomu jeden z pohybů lady Catherine. Při něm ji totiž z živůtku vypadl stříbrný křížek s modrým kamínkem uprostřed. Přesně ten samý křížek, který Sára vídávala v jednom ze svých snů o dětství, přesně ten křížek, který byl jednou z mála vzpomínek na její matku. A když pak viděla ještě i její oči, stejné oči jako měl i její bratr, byla si téměř jistá, že před ní stojí její matka.

***

Malý Robin se rychle schoval do stínu pod schody. Bylo už pozdě v noci a on měl dávno spát, takže nechtěl, aby ho tu jeho otec nebo matka nachytali. Zarazilo ho, když si všiml jak se jeho rodiče tváří. Něco se dělo, jen on netušil co.
"To myslíš vážně? Nemůžeš si jen tak odjet," nadával právě tiše jeho otec.
"Klidně můžu Malcolme," odpověděla mu bezcitně žena.
"Ale Catherine, pomyslela si vůbec na naše děti?" zeptal se ji vážně Malcolm. "Jak jim mám asi říct, že je jejich matka opustila?"
"Však ty na něco přijdeš," odvětila mu. Robin se na své rodiče překvapeně díval a v očích se mu začínali třpytit slzy.
"Nepoznávám tě," povzdechl si lord z Locksley. "Kam se poděla ta milá, ochotná žena, pro kterou vždy byla nejdůležitější rodina? To opravdu chceš všechno zahodit, kvůli obyčejnému buranovi?"
"Není to žádný buran, Malcolme. Naopak má velký potenciál a hlavně, díky němu se dostanu do Londýna. Moc dobře víš, že jsem vždycky toužila tam žít anebo někde jinde v nějakém pořádném městě. Ale ty ses raději rozhodl strávit celý život tady, v týhle díře. Jenže mě už nikdo nedonutí abych tu dál zůstávala a už vůbec ne, abych se sem, kdy vrátila" pronesla zhnuseně.
"Ta díra, je můj domov Catherine, je to domov našich děti. Dětí, které klidně opuštíš a ani nemáš dost odvahy, abys jim to řekla sama do očí," díval se na ní vážně Malcolm a čím dál méně chápal, jak může někoho takového milovat.
"Začínáš urážet Malcolme?" zeptala se ho sarkasticky. Venku byl slyšet přijíždějící vůz. "Je tady můj odvoz," usmála se. "Sbohem Malcolme."
"Pro nás si zemřela, Catherine. To doufám chápeš," pronesl Malcolm strojeným hlasem. Catherine, která se už chystala otočit, se na něj ještě jednou podívala. Pak pokrčila lhostejně rameny. V tu chvíli, však Robin udělal malý krůček do předu a dopadlo tak na něj trochu světla. Malcolm k němu stál zády, tudíž ho nemohl vidět. Catherine si ho však všimla a na chvíli se ještě podívala svému synovi do očí. Měl v ních nepochopení a smutek. Ona v nich měla jen čístý chlad. Nakonec se otočila a odešla z domu a tím i z jejich života. Malcolm z Locksley se s povzdechem otočil a strnul, když si všiml svého syna.
"Robine?" vydechl překvapeně. Došlo mu, že jejich syn musel všechno slyšet a vidět. "Jaktože nespíš?" zeptal se ho tiše, jelikož se chtěl zatím vyhnout jakékoli debatě o tom, co se stalo. Robin se jen otočil a vyběhl po schodech nahoru. "Robine!" zavolal za ním ještě tiše.

***

Francesca se začala pomalu probouzet a rukou hmátla na místo vedle sebe. To bylo narozdíl od jejího očekávání prázdné a chladné. Francesca otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Robina nikde neviděla a celkově bylo v táboře málo lidí. V podstatě krom ní a Fredericka, tam byla už jen Djaq a Will. Will s mírně trucovitým výrazem vyřezával šípy a Djaq přebírala nějaké lístky. Francesca pomalu vstala a vydala se směrem k nim.
"Kde jsou všichni?" zeptala se zvědavě.
"John s Muchem šli zanést nějaké jídlo do Locksley a Allan s Robinem šli do Nottinghamu," prozradila ji Djaq.
"Do Nottinghamu? Proč?" nechápala Francesca.
"Robin chce na hrad, Allan šel pro jistotu s ním, kdyby byly nějaké problémy a navíc i když to neřekl, myslím, že chce navštívit Beth," mrkla na ni saracénka šibalsky.
"Na hrad? To chce Robin navštívit Sáru?" divila se blondýnka.
"Sáru?" překvapeně se na ni podívala Djaq, "Ne, já myslím, že chce spíš mluvit se svou matkou."
"Se svou matkou?" podívala se na ni nechápavě Francesca.
"On ti o ní neřekl?" zeptala se opatrně Djaq.
"Jak typické," ucedil tiše Will a Djaq po něm vrhla nespokojený pohled.
"Ne to mi teda neřekl," odpověděla ji Francesca naštvaně.
"To ona jela v tom kočáru co jsme ho včera přepadli. Všechny to překvapilo, dokonce i Muche. Myslím, že všichni tak nějak žili v domnění, že Robinova matka už nežije. A najednou se tu objevila. Pouze hádám ale Robin z toho asi nebyl úplně nadšený," vysvětlila ji Djaq.
"To nic nemění na tom, že mi to mohl říct," naštvala se Francesca.

***

Malá asi čtyřletá holčička stála ve dveřích místnosti. Na sobě měla jednoduché bílé šatičky a v ruce držela dřevěného koníka, kterého pro ni vyřezal její bratr. Uprostřed místnosti pak stál dubový stůl u nějž seděl její otec, Malcom z Locksley a probíral se nějakým spisy.
"Kde je maminka?" zeptalo se tiše děvčátko. Malcolm se prudce otočil, netušil, že tam je.
"Pryč, zlatíčko," odpověděl ji smutně. "Odjela."
"Odjela?" pípla holčička. "Ona nás opustila?"
"Tak to nemůžeš brát, holčičko," snažil se ji uchlácholit její otec.
"To tys ji vyhnal!" najednou vykřikla dívenka a se slzami odběhl ven z domu. Během svého útěku málem vrazila do svého bratra, jenž zrovna vešel.
"Sáro!" zavolal a chtěl se za ní vydat.
"Nech ji, Robine," zarazil ho však jeho otec. "Přejde jí to."
"Proč ji neřekneš pravdu?" zeptal se ho zamračeně Robin.
"Je na to ještě moc malá. Nepochopila by to. Navíc proč ji kazit iluze o její matce?" podíval se na něj ztrápeně Malcolm.

***

Lady Catherine vešla do své komnaty a leknutím málem vyjekla. Na parapetu seděl její syn a s vážným výrazem si ji měřil.
"To se dělá, takhle děsit vlastní matku?" zeptala se ho přísně, on jen pokrčil rameny.
"Proč si přijela?" zeptal se jí na místo omluvy, kterou nejspíš očekávala.
"A proč si mi ty neřekl o Sáře?" položila mu otázku ona.
"Já se ptal první," namítnul Robin.
"Jen doprovázím hraběte," odpověděla mu jednoduše jeho matka. I když Robin měl menší pochybnosti, jestli mu říká celou pravdu.
"A proč si mi ty neřekl o Sáře?"
"Zapomněl jsem. Neuvědomil sem si, že by tohle mohlo být důležité," vysvětloval ji Robin.
"Hrabě z Greenocku zná hraběte z Montrosu, věděl si to?" řeklu mu jeho matka jakoby nic. V Robinovi zatrnulo, věděl, že Gisborne zná Sářinu pravou identitu ale šerif ji neznal a Robin si nebyl jistý, jak by zareagoval a hlavně co by s tím pak případně udělal Gisborne. Když bude třeba, byl ochotný zabránit hraběti aby mluvil za jakoukoli cenu. "Ale neboj, nic neřekne. To není jeho styl," uklidnila Robina po chvíli, když viděla, jak přemýšlí.
"Neříkalas náhodou, že už se sem nikdy nevrátíš?" zeptal se ji Robin po chvíli ledově.
"Takže si nás tehdy opravdu slyšel," konstatovala Catherine. "To víš, menší změna plánu."
"A jak dlouho bude tahle změna plánu trvat?"
"Ještě nevím přesně," pokrčila lady z Locksley rameny.
"Kvůli tobě ho nenáviděla," pronesl Robin zničehonic.
"Prosím?" nechápala Catherine.
"Sára, otce. Myslela si, že tě vyhnal. Že to on mohl za tvůj odchod. A on ji v tom nechal. Miloval tě natolik, že raději trpěl nenávist své vlastní dcery, než aby pošpinil idealizovaný obraz její matky, který v sobě nosila," vykládal Robin tichým ledovým hlasem. Lady Catherine to doznání poněkud zarazilo ale nedala na sobě nic znát. "Přivedla si ho do hrobu, víš to?" podíval se pak na ní Robin a jeho matka spatřila v synových očích jen chlad a dokonce i nenávist. "Tak moc tě miloval, že ho tvůj odchod zranil. Zlomila si mu srdce. On každým dnem chřadl víc a víc. Každým dnem se blížil ke konci. Každý měsíc jakoby ho o rok zestaršil. A já se na to musel jen bezmocně dívat. Zemřel po dvou letech od tvého odjezdu, vědělas to? Týden před svou smrtí poslal Sáru do kláštera, prý aby se jí tam dostalo dobré výchovy. Doufal, že jí klášterní sestry aspoň částečně nahradí mateřskou lásku, o kterou ty si jí připravila," dokončil Robin tiše své vzpomínání. Pak se na svou matku ještě naposled podíval a zmizel oknem pryč. Lady Catherine jen stála a dívala se za svým synem.
***

Robin spolu se svým otcem seděl na jedné z mýtin Sherwoodského lesa. Seděli tiše ve stínu mohutných stromů a sledovali jelena, který se přišel na paseku pást.
"Vidíš ho chlapče? Jak působí hrdě a důstojně i přes to, že se jen pase?" ptal se ho tiše Malcolm. Robin jelena pečlivě sledoval. "Nikdy se před nikým nesklonil a ani se nikdy neskloní," šeptal tiše lord z Locksley. "Buď jako ten jelen, Robine. Nikdy se před nikým neskloň, pokud sám neuznáš, že ten člověk za to stojí," dával rady do života.
"Proč mi to teď říkáš, otče?" nechápal Robin. Malcolm ho pohladil po vlasech.
"Protože teď je na to vhodná chvíle," odpověděl mu s úsměvem. "Jeleni jsou zvláštní stvoření Robine. Mají jedno zvláštní místo, na které chodívaj umírat. Věděl si to Robine? Vždycky, když cítí, že už jim moc času nezbývá, přijdou na to místo a v osamění tam zemřou. Tak jsou hrdí, tak moc, že raději umírají sami, než aby je jiní viděli v takhle slabé chvíli. Nezapomeň na jeleny, Robine. Nezapomeň na to, co jsem ti kdy říkal. Zvol si svou cestu a běž přímo po ní, nikam neuhýbej, nikde nezastavuj. Běž přímo vpřed. A až přijde tvá poslední chvíle, umírej s hlavou vztyčenou," dokončil svůj proslov Malcolm. Robin se na něj zamračeně díval. Měl menší obavy z toho co mu jeho otec říkal, znělo to skoro jako kdyby se chystal ho opustit. Robin nebyl slepý ani hloupý. Všiml si, jak se otcovo zdraví čím dál více zhoršuje, pořád však doufal, že to přejde a jeho otec se zase uzdraví. "Myslím, že je čas abychom se vrátili do vesnice," přerušil Malcolm Robinovi myšlenkové pochody. Robin tedy vstal a pomohl na nohy i svému otci. Ten si vzal svou hůlku, bez které v posledních týdnech už neudělal ani pár kroků a vydal se pryč z paseky. Robin ho následoval. Po několika minutách se však Malcolm zastavil. K Locksley už to nebylo daleko.
"Děje se něco?" vyděsil se Robin.
"Ne nic," odpověděl mu Malcolm s úsměvem ale moc dobře věděl, že teď svému synovi lže. "Vrať se už do vesnice. Já se ještě chvilku projdu po lese."
"A nemám ji raději s tebou?" ptal se s obavou Robin.
"Ne, já to zvládnu. Jen se v klidu vrať. Já přijdu brzo," trval na svém lord z Locksley. Robin sice váhal ale nakonec se vydal k vesnici. "Mám tě rád, synku," zašeptal ještě Malcolm ale Robin ho už nemohl slyšet. Robin po chvíli došel do vesnice. Všiml si, že u domu na něj čeká blonďatý chlapec. Much. Jeho nový sluha, otec ho včera přivedl. Robin kolem něj bez zájmu prošel a vešel do domu. Much ho ihned následoval.
"Už sem se začínal bát, kde jste tak dlouho," mlel Much. Robin ho neznal dlouho ale i tak už stačil přijít na to, že Much patří mezi velice upovídané lidi.
"Skoč ke Scarlettovým, Dan by tam měl mít něco pro mého otce, tak to vyzvedni," nakázal raději Robin Muchovi, aby se ho na chvíli zbavil. Much se ve dveřích minul s místním farářem.
"Máš tu otce, Robine?" zeptal se ho farář.
"Ne, zůstal ještě chvíli v lese. Měl by se brzo vrátit," odpověděl mu Robin.
"Stavím se tedy později," navrhl farář a zase odešel. Robin si sedl na jednu z židlí a rozhodl se čekat na svého otce. Ten však pořád nepřicházel a Robina se zmocňovalo čím dál horší tušení. Když uplynulo několik hodin a za pár hodin se tak mělo začít už stmívat, rozhodl se Robin zburcovat vesnici.
"Muchi, oběhni co nejvíce domů ve vesnici a řekni, že se můj otec měl vrátit už před několika hodinami a že ho tedy chci jít hledat, jestli jsou ochotní mi pomoci," nakázal svému sluhovi. Much ihned vyběhl a za chvíli už klepal na první dům. Robin mezitím několika sloužícím nakázal ať připraví louče, že v některých částech lesa by už mohla být tma a hlavně, že neví, jak dlouho ho budou hledat. Hned potom se vydal na náměstí, tam už čekala poměrně početná skupina mužů v čele s Danem Scarlettem.
"Jsme připravení vydat se hledat, Robine," prohlásil Dan, jen co se Robin přiblížil k nim.
"Děkuji, moc si toho vážím," poděkoval jim mladý Locksley a začal vydávat pokyny, kterým směrem se má kdo vydat. Zatímco vyráželi první skupiny, vjel do vesnice sir Edward, zástupce Nottinghamského šerifa a podle mnohých názorů v nejbližší době i jeho nástupce. Edward přijel až k Robinovi a seskočil z koně.
"Co se děje?" zeptal se.
"Můj otec zmizel," odpověděl mu Robin. "Měl se vrátit před několika hodinami ale nevrátil se. Nejspíš se ztratil v lese."
"Nikdo nezná les, tak jako tvůj otec," zamračil se Edward. Robin jen zoufale pokrčil rameny.
"Musím jít hledat," řekl raději a vydal se pomalu pryč.
"Půjdu s tebou. Malcolm je můj přítel, to přece víš," přidal se k němu šerifův zástupce. Oba se tedy vydali do lesa a Robin se špatným tušením mířil na jedno z otcových oblíbených míst. Z okolí se ozývalo volání hledajících a také štěkání několika psů. Všichni zatím hledali marně. Když se však Robin spolu s Edwardem a dalšími dvěma muži z vesnice blížili k jednom z menších kopců Sherwoodského lesa, všimli si zvláštní kupy něčeho, ležící pod jedním stromem. Robin se k tomu ihned rozběhl.
"Otče," zavolal vyděšeně, když v hroudě poznal Malcolma z Locksley. Robin k němu ihned přiběhl a začal s ním zuřivě třepat. Jeho otec na to však nereagoval. Edward s obavou nahmatal Malcolmovu krční tepnu, tep v ní však necítil.
"Je mi to líto, Robine," zašeptal Edward a chytil Robina za ramena. Robinovi ihned došlo, že jeho otec to cítil. Cítil, že umře. To proto, vedl takové řeči, jaké vedl a proto, se chtěl ještě projít po lese. Byl jako ten jelen, také chtěl raději umřít sám.

***

Robin postával kousek od tábora a v náručí pohupoval malého Fredericka, čekal na Francescu, která jak se dozvěděl od Djaq, se vydala vyprat k řece. Frederick sledoval svého otce velkýma modrýma očima, Robin se na něj usmál. Nedaleko od něj praskla větvička, Robin se tam ostražitě otočil. Hned si však oddechl, několik metrů od nich se totiž pásl jelen. To on byl původcem onoho zvuku.
"Podívej, Fredericku, jelen," šeptal Robin a snažil se chlapci jelena ukázat. Fredericka však více zajímal Robinův prst, který se zájmem chytal. "Jednou ti o nich budu vyprávět," slíbil Robin chlapci.

*

Cestou stínů nocí tiše jdou
a svůj osud nesou nad hlavou...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Luss Luss | Web | 28. června 2009 v 17:26 | Reagovat

Krásná kapitolka, krásný lay. Miluju Allana  :-)

2 Temprence Temprence | E-mail | Web | 28. června 2009 v 17:55 | Reagovat

Ach ... Moc krásná kapitola. Skoro mě rozbrečela.
:-)

3 Majas Majas | Web | 28. června 2009 v 20:23 | Reagovat

Ahoj!Máš překrásný blog!Určitě si přečtu!
Spřátelíš?

4 Sami Sami | Web | 28. června 2009 v 22:23 | Reagovat

Luss: Děkuju za pochvaly:-) Jj já ho miluju taky :-) I když Robina víc ;-)

Temprence: Díky za pochvalu:-)

Majas: I tobě děkuju za pochvalu :-)

5 Temprence Temprence | E-mail | Web | 29. června 2009 v 15:21 | Reagovat

Není za co děkovat  ;-)

6 Rouge Rouge | E-mail | Web | 30. června 2009 v 18:53 | Reagovat

To je prostě...nádhera.  O_O

7 Angel or Devil Angel or Devil | Web | 30. června 2009 v 19:06 | Reagovat

Wow... nádhera... Tahle kapitola se ti moc povedla.
Ten začátek mě strašně pobavil a živě jsem před sebou viděla tu rvačku. Will se do něj dost dobře navážel. Dobře on! :D

8 Sami Sami | Web | 30. června 2009 v 22:35 | Reagovat

Temprence: Ale je ;-)

Rouge:  Každej takovejhle koment mě vždy potěší :-)

Angel or Devil: Díky za pochvalu(vím, že to začíná bejt monotónní ale mě takovýhle komenty opravdu vždy potěší a zvednou náladu na psaní :-) ) Jinak, že by tady někdo fandil více Willovi než našemu "hrdinovi"? :-D

9 Angel or Devil Angel or Devil | Web | 1. července 2009 v 16:44 | Reagovat

Ne, až tak zase ne, jen prostě ta scéna byla perfektní. Moc dobře jsi ji napsala, vážně skvěle. :-D

10 Illian Illian | Web | 2. července 2009 v 14:00 | Reagovat

Krásný! Líbila se mi ta Robinova reakce.
"A sakra."  :-D

11 ©heeky ©heeky | Web | 2. července 2009 v 22:41 | Reagovat

To je krása, začala jsem číst Sestru od začátku a konečně jsem se pročetla až sem  :-D. Úžasný :)

12 Sami Sami | Web | 3. července 2009 v 0:59 | Reagovat

Illian: Koukám, že si to tady "někdo" konečně přečetl. Ale ne, mě je fuk kdy to čteš :-D

©heeky: Obdivuju tě, že se ti to všechno chtělo číst ;-) Ale moc děkuju za pochvalu, opravdu mě to těší.

13 Angel or Devil Angel or Devil | Web | 3. července 2009 v 9:13 | Reagovat

Já souhlasím s Illian, to "A sakra" bylo místo, kdy jsem přímo vyprskla smíchy. :-D

14 ©heeky ©heeky | Web | 3. července 2009 v 12:34 | Reagovat

Proč v osmi letech? Vždyť její otec může být starej..:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama