11.kapitola - Možná, jednou...

3. května 2009 v 19:19 | Sami


Takže další kapitola je tu. Předem se omlouvám ale já mám v sobě asi ukrytej nějakej smysl pro tragédie, takže prostě vyplodit něco veselého mi moc nejde, tudíž jako obvykle ten děj prostě veselej není. Kapitola je extrémně dlouhá, rozhodně zatím z kapitol nejdelší, ve Wordu má 7 stránek. Urývek je tentokrát z písně Jednou (v originále se jmenuje Somewhere) z muzikálu West Side Story.



*

Jednou přijde čas,
kdy najdem kout pro nás,
v míru klidu a bezpečí,
žít budem jednou.

Jednou přijde čas,
v tom místě čeká nás,
spousta kouzelných krásných dní,
žádný spěch, žádný strach,
s tebou, jednou...

*

Joanna seděla u svého stolu a něco tam sepisovala. Každou chvilku se však otočila směrem, kde si Irene hrála s Edmundem. Zrovna když byla v půlce věty, rozrazily se dveře do jejich komnat. Joanna se k nim poplašeně otočila a viděla svého bratra jak vchází dovnitř. Ve tváři se mu zračilo naštvání. Joanna se však snažila zachovat chladnou hlavu.
"Bratře," pozdravila ho a ještě se i mírně poklonila. Irene mezitím uchopila Edmunda do náruče a postavila se od Johna co nejdál.
"Nech si své zdvořilosti," vyštěkl na ni John. "Zradilas mě!"
"Já?" ptala se Joanna a snažila se do svého hlasu dát co nejvíce nevinnosti a překvapení. "Jak si na něco takového, prosím tě, přišel? Já, že bych zradila svého mladšího bratříčka? Toho po jehož boku jsem v dětství usínala, toho s nímž jsem hrávala dětské hry, když všichni ostatní byli už moc velcí? To si vážně myslíš?" Joanna se snažila zahrát na Johnovi city, pokud mu ovšem nějaké zbyly.
"Tyhle řeči, si můžeš zkoušet na někoho jiného ale na mě ne," syčel John výhružně. "Moc dobře si pamatuji, jak si už jako malá vzhlížela k Richardovi a ve Svaté zemi si s ním strávila až moc času. Neměl jsem ti věřit, když si se mi snažila namluvit, že Richard pro tebe nic významného neznamená." Joanna se zasmála.
"Neměl by ses tak rozrušovat. Na čele se ti dělá vráska," usmála se na něj Joanna co nejbezstarostněji. "Ty můj hlupáčku, měl bys vymýšlet raději jiné věci, než takovéhle blbosti," pokračovala dál sladce.
"Zmlkni!" zařval na John až Joanna polekaně udělala krok vzad. John rozrušeně vytáhl z kapsy jakýsi dopis, rozdělal ho a hodil do Joanně k nohám. Joanna dopis s předstíraným nezájmem zvedla z podlahy. Když si ovšem všimla o jaký dopis se jedná, měla pocit, že srdce ji snad tím šokem vynechalo i několik úderů. John si všiml jejího šoku a vytáhl z kapsy další dopis a znovu ho hodil k Joanně. Ta ho stejně jak ten předchozí zvedla a z hrůzou pozorovala o jaký dopis se jedná.
"Mám ještě pár dalších ale ty nejsou tak zajímavé. Tak pořád mi budeš tvrdit, že vymýšlím blbosti?" zeptal se John úlisně. Joanna mu neodpověděla a tak pokračoval. "Nebo máš nějakou dobrou výhovorku o tom, proč v těch dopisech píšeš to co píšeš? Doufám, že si jasně uvědomuješ, že tyhle dopisy by mi naprosto bez problémů stačili na to, abych tě popravil za vlastizradu. A co na tom, že jsi anglická princezna."
"Tak proč si mě už nezatknul?" zeptala se Joanna tiše.
"Možná, že sentiment. Co já vím. Asi tě mám přecejenom trošku rád, sestřičko. A navíc, ještě se mi můžeš hodit. Znám plno různých mužů, co by se mi hodili jako spojenci a takový sňatek s mojí sestrou, je dobrý důvod k uzavření takového to spojenectví, nemyslíš?" vykládal ji John spokojeně a během své řeči došel až k ní a chytil ji lehce pod bradou aby ji donutil se mu dívat do očí. Joanna mu nenávistně plivla do obličeje, čímž Johna rozzuřila. Ihned ji pustil a místo toho ji vrazil silnou facku, až Joanna spadla na zem. Ze rtu ji stékal pramínek krve a v očích měla nenávist.
"Právoplatným králem je jen a jen Richard, ty jím nebudeš nikdy," sykla na něj.
"Ale budu, sestřičko, budu. A bude to brzo," mlel si svou John. "A ty bys ses s tím měla smířit. Protože pokud nebudeš spolupracovat a plnit mé příkazy, mohl by to odnést ten tvůj bastardek," řekl John úsilně a bavil se tím, jak Joannin vystražený pohled zalétl směrem k Edmundovi. "Například bych mohl začít tím, že bych o něm napsal Richardovi, co říkáš? Celkem by mě zajímalo, co by náš velký bratříček řekl na to, že jeho milovaná úžasná sestřička má nemanželského bastarda, kdo ví s kým." Joanna neodpověděla a jen poraženecky sklopila hlavu. John se zasmál. "Tak se mi líbíš!" křikl spokojeně. Pak věnoval své sestře poslední pohled a odešel z její komnaty. Irene ihned ke své paní přiběhla.
"Má paní, jste v pořádku?" ptala se ji ustrašeně. "Bože, co jen vám to ten parchant provedl," lamentoval při pohledu na Joannin nateklý ret a červenající tvář.
"To nic není Irene," ujišťovala ji. Irene se na ni jen vyděšeně dívala. "Musíme utéct a to hned," rozhodla Joanna po chvíli ticha. Irene se na ni překvapeně podívala.

***

V táboře panovala dusná atmosféra. Nikdo nemluvil. Všichni se v tichosti věnovali svým myšlenkám. Tichost narušil teprve smích přicházející z venku. Do tábora vešly Beth s Emily a něčemu se vesele smály. Všichni se na ně zaraženě dívali a ony se dívala zaraženě na ně.
"Stalo se něco?" zeptala se vesele Beth. "Vypadáte jak na pohřbu," plácla první věc co ji napadla a netušila jak blízko je pravdě.
"Však taky jo," zamumlal Much.
"On někdo umřel?" podívala se na ně Beth vyděšeně.
"Robin," odpověděl ji Will.
"Robin?" zeptala se zamračeně. "Ale vždyť já ho viděla před pár hodinama a vypadal naživu." Všichni se na ni dívali jak na blázna. Beth jejich pohled zarazil.
"Beth, Robina včera popravili," řekl Allan konejšivě.
"To si snad myslíš, že nepoznám Robina?" podívala se na něj Beth dotčeně. "Já vím co jsem viděla. A já viděla Robina před pár hodinami v Nottinghamu a zcela jistě ještě dýchal," stála si za svým. "Bavil se tam s nějakou ženu, nevím co přesně je zač ale vím, že jsem ji jednou viděla na hradě. Mluvili ale hodně v náznacích, takže jsem některým věcem moc nerozuměla ale pochopila sem, že na Robina někdo čeká ve Bylandském klášteře. Myslím, že tam hned s tou ženou zamířili, protože měli někam naspěch," vysvětlovala dál.
Ostatní však pořád nevypadali úplně přesvědčení. Ze všech stran se ozývaly šeptem věty jako "To není možné." apod.
"Beth má pravdu," ozvala se nesměle Emily. "Já Robina dneska taky viděla."
"Ale vždyť..." začala koktat Much, "Vždyť ta žena říkala, že poprava už proběhla," dostal ze sebe zmučeně a podíval se na Allan. Ten jen pokrčil rameny. Beth se na ně zaraženě podívala.
"Co přesně vám ta žena řekla?" zeptala se Beth obezřetně.
"Že Robina chytili. A pak když jsem se ji zeptal, kdy bude jeho poprava, tak mi řekla, že poprava už proběhla a pak už spěchala pryč," odpověděl ji Allan. Beth se zasmála.
"Co je na tom k smíchu?" zeptal se nechápavě Much.
"Špatně jste ji pochopili," vysvětlila mu se smíchem.
"Cože?" zeptal se překvapeně Allan.
"Ta poprava totiž opravdu proběhla ale Robina nepopravili. Jako obvykle se z toho dostal," řekla jim s úsměvem, "Myslela sem, že to vy jste mu pomohli ale jak vidím, tak vy jste to nebyli." Všichni se po sobě zmateně podívali.
"Ale proč se Robin nevrátil do tábora?" položil John otázku, která napadla i ostatní.
"Co já vím," pokrčila rameny Beth. "Možná má něco důležitého."
"V Bylandském klášteře?" podíval se na ni pochybovačně Allan. "To se chce stát mnichem?"
"Allane, to je ženský klášter," poznamenala Djaq jakoby nic. Allan si rozpačitě odkašlal.
"Jak už jsem říkala. Někdo tam na něj čeká. Aspoň to tak říkala ta žena," připomněla jim Beth.
"Vážně nevíš o koho šlo?" podíval se na ni Will.
"Nee ale jak říkám, potkala jsem ji jednou na hradě. A Robin ji nějak oslovil ale já si nevzpomínám jak přesně," zamračila se Beth. "Ale myslím, že to jméno bylo na I, nějak Il..In...Ig...Ir..." snažila se Beth si vzpomenout.
"Irene?" plácl bez rozmýšlení Much. Beth se rozzářili oči.
"Irene. To je ono," usmála se na něj. "Jak si to věděl?"
"Tak se jmenuje služka královy sestry," odpověděl ji Much lehce naštvaným tónem.
"Joanny?" zeptala se ho překvapeně Djaq. Much zakýval souhlasně hlavou.
"Sloužila jí už ve Svaté zemi. Je jí věrná až za hrob," poznamenal.
"Tak už aspoň víme s kým se tam má sejít," usmála se Beth.
"Ale neměla by králova sestra být na hradě v Nottinghamu? Tak co dělá v Bylandu?" napadlo Allana. Na to však nikdo odpověď neznal.

***

Dva jezdci se na svých koních blížili k branám Bylandského kláštera. Těsně před branou seskočila Irene obratně ze svého koně a Robin následoval jejího příkladu. Irene došla až k bráně a zabouchala. Chvíli se nic nedělo, pak se však otevřelo malé okýnko ve vratech.
"To jsme my," řekla Irene někomu v něm. Následně se okýnko zase zavřelo a místo toho se otevřeli vrata. Irene ihned vešla a Robin ji následoval. Dveře se za nimi v tichosti zase zavřeli a mladá jeptiška se na ně usmála.
"Robine, toto je sestra Amélie," představila Irene Robinovi onu jeptišku.
"Sestro Amélie," kývnul ji Robin na pozdrav.
"Hodně jsem toho o vás slyšela," promluvila sestra, zatímco se vydávali na cestu k Joanninu dočasnému útočišti.
"Vážně?" zeptal se Robin překvapeně.
"Ano. Často tu u nás nocují různí lidé. Obchodníci, tuláci, prostě ti, co nemají kde složit hlavu a nechtějí spát v lese," začala mu vysvětlovat. "V poslední době, bohužel, mezi takové lidi, patří i ti, co je současná situace v Anglii donutila opustit jejich domovy. Ti jež se rozhodli raději odejít z Nottinghamu, než žít pod nadvládou zla a bezpráví. Všichni však vždy zmiňují jedno jméno. Všichni bez rozdílu, ať už děti, dospělí nebo starci, ať ženy anebo muži. To jméno zní Robin Hood." Robin se na sestru smutně díval.
"Nejsem si jistý, jestli je to dobře," řekl nakonec.
"Ale, je Robine. Je to dobře. Jsi jejich nadějí, jejich vírou, jejich minulostí, současností i budoucností. Díky tobě, mnoho z nich vůbec ještě žije. Díky tobě má mnoho z nich co jíst. Díky tobě má mnoho z nich naději, že se jednou domů zase vrátí," přesvědčovala ho sestra Amélie. V tu chvíli však už došli k Joanniným dočasným pokojům. "Zatím nashledanou, Robine," usmála se sestra Amélie a odešla. Robin se za ní ještě podíval a pak už vešel do Joanniných pokojů. Joanna stála u okna a dívala se jí do klášterní zahrady. Robin k ní došel a zezadu ji objal.
"Co se stalo?" zeptal se tiše.
"John zachytil nějaké mé dopisy. Trošku jsme se nepohodli," odpověděla mu Joanna stejně tiše a odvrátila se od okna. Robin tak poprvé spatřil její tvář. Chytil ji pod bradou a se zamračením pootočil její obličej, aby lépe viděl "ozdoby" na její tváři.
"Trošku?" zeptal se sarkasticky. Joanna mu ruku oddělala a poodešla od něj.
"Jak říkám, jen menší výměna názorů mezi sourozenci. Však to znáš. Máš přece taky sestru," stála si za svým Joanna.
"Já bych ale Sáru nikdy neuhodil. Žádnou ženu bych nikdy neuhodil," namítl Robin.
"Ano, ale ty nejsi John. Ty nejsi z královské rodiny. Nemáš výchovu Plantagenetů. Nemáš výchovu mého otce," odpověděla mu hořce Joanna a dala najevo, že tohle téma už nehodlá řešit. Robin si povzdechl.
"O jaké dopisy šlo?" zeptal se tedy aby změnil téma.
"Nevím kolik jich přesně zachytil. Ukázal mi jen dva. Ten jeden byl Berengarii. Byli tam jen takové ty obvyklé fráze, jako, že na ni často myslím, že doufám, že ji nic nechybí, že je zdravá, že jsou na ni milý a tak podobně. A pak slib, že Richard si pro ni jistě brzo přijede. Takže nic nějak podezřelého. Myslím, že Johnovi spíše vadilo, že jsme vůbec v kontaktu. Nemá Berengarii rád. Bojí se, že by mohla jednou dát Richardovi dědice," odpovídala mu Joanna.
"A ten druhý?" přerušil ji Robin.
"Ten byl pro Richarda. Nebyl moc odlišný od těch předchozích, nebylo tam zas tak nic, co by mohlo být v rukou Johna anebo šerifa nebezpečné. Byl tam jen klasický popis situace v Anglii, toho co zas udělal šerif nebo John. Pár zmínek o tobě. A pak takové to typické, že doufám, že se brzo vrátí a nastolí v Anglii pořádek. Jak říkám, nic tajného. Víš, že to raději moc v dopisech nepíši. Ale bylo z toho jasné, že stojím na straně Richarda a ne Johna. I když mi to přijde až trochu směšné. Víš, že mám svým způsobem ráda i Johna. Je to můj bratr, vyrůstali jsme spolu. Ale pro mě bude vždycky jen bratrem. Zatímco Richard je pro mě králem. Možná, dokonce je pro mě více králem než právě bratrem," odpověděla mu Joanna a v očích se ji na chvilku zaleskly slzy. "Každopádně musím z Anglie pryč. John má momentálně až moc velkou moc a já odmítám být loutkou v jeho rukách."
"On by ti ale přece neublížil ne? Žil jsem v domnění, že tě má celkem rád," zarazil se Robin.
"Rád? On? On neví, co je to mít rád. Ale máš pravdu, mě by nejspíš neublížil. I když teď, když jsem mu utekla, už možná ano. Ale jak mi sám řekl, sestra vhodná k vdavkám se může hodit vždycky," odpověděla mu zhnuseně. "Jenže tady ani tak nejde o mě ale o to, že může ublížit jiným," řekla tiše Joanna a podívala se na Edmunda, který si v posteli spokojeně hrál s jakýmsi dřevěným koníkem.
"Ale proč by mu John chtěl ublížit?" zeptal se nechápavě Robin.
"Protože ví, že je to můj syn," odpověděla mu Joanna. Robin se na ni překvapeně podíval. "Ale o tobě neví nic," dodala ještě rychle.
"Jakto...?" začal Hood.
"Ve Svaté zemi, nebyla Irene mou jedinou služkou," začala Joanna.
"To si pamatuju. Ještě si měla takovou malou, blonďatou. Jmenovala se Gwen, ne?" vzpomínal.
"Ano, Gwen. Naštěstí, nebyla mi tak blízká a navíc ráda dělala společnost křižákům, takže netušila, že za mnou chodíš zrovna ty. Ale o tom, že se mi narodil Edmund věděla. I jí samotné se ve Svaté zemi narodilo dítě, dala ho do péče nějaké saracénce. Pak jsme se vrátili do Anglie. Víš, on John měl vždycky slabost pro blondýnky. Svedl ji, kdo ví co všechno té holce nasliboval. Řekla mu o všem možném co viděla anebo slyšela ve Svaté zemi. Včetně mého tajemství. Chvíli na to jí John vyhnal. Nevím co přesně se s ní stalo ale slyšela jsem nějaké klevety o tom, že nejspíš Johnovi přibude na konto další nemanželské dítě," dopověděla mu Joanna. "Proto musím pryč, protože John by neměl problém Edmundovi ublížit."
"A kam vlastně chceš jít?" napadlo Robina.
"Do Francie. Je tam plno míst, kde se můžeme s Edmundem skrýt," prozradila mu svůj plán. Robin kývnul souhlasně hlavou. "Víš, že můžeš jít s námi."
"Vím. A ty stejně tak víš, že nepůjdu. Nemůžu Anglii opustit. Připomenula mi to ta poprava. Ale možná jednou," zaváhal Robin, "až se Richard vrátí domů, přijedu za vámi."
"A budeme rodina. Já, ty a Edmund," pokračovala v představách i králova sestra.
"Ano, možná, jednou," usmál se Robin. Joanna mu úsměv oplatila. Oba však v duchu věděli, že žádné jednou nebude. Oba jsou až moc odlišní, mají až moc odlišné postavení a až moc jiných povinností na to, aby byli spolu. Proč ale chvíli nesnít?
"Mám ve Francii určité rezervy," začala Joanna úplně o něčem jiném.
"Rezervy?" pozvedl Robin nechápavě obočí.
"Ano, rezervy. Finanční a hlavně vojenské. Navíc znám i Richardovi spojence. Jsem si jistá, že pomohou také. Měla bych být s jejich pomocí schopná postavit celkem slušné vojsko, které doprovodí Richarda na anglický břeh," objasnila mu to Joanna. Robin se usmál.
"To je dobrý plán."
"Ano to je. Já přece jiné, než dobré plány nemám." ušklíbla se.
"Richard ti bude vděčný. A s ním i celá Anglie."
"Nežádám vděčnost. Jen chci aby se můj bratr vrátil živý domů a postavil znovu Anglii na nohy," namítla. Robin se na ni souhlasně usmál.
"Měli byste už jet," řekl nakonec Hood po chvíli ticha.
"Já vím," souhlasila, "ale nechce se mi."
"Chápu ale jde o vaši bezpečnost," přesvědčoval ji. Joanna je sklopila hlavu. Robin k ni přišel a rukama ji chytil obličej a přinutil ho zvednout. Pak jí políbil. Naposled. Oba to tušili a oba to něco dali do toho posledního polibku. Joanna do něj dávala svou velkou lásku, Robin svou vděčnost a přátelství. Když se po chvíli jejich rty zase odtrhly, Robin ji pustil a šel směrem ke svému synovi. Pyšně se na svého syna usmál a pohladil ho po hlavě. Edmund se na něj podíval svýma nevinnýma očima.
"Tak co kluku," zašeptal Robin, "doufám, že dáš pozor na maminku?" Joanna se opodál usmála. "Hlavně si pamatuj, že tatínek tě má rád ano? I když s tebou nebude moci být. Vždycky budu v duchu s tebou, Edmunde," šeptal mu Robin a po tváři mu tekly slzy. "Vždycky tu budu pro tebe, když jednou budeš něco potřebovat ano?" Robin vzal chlapce do náruče a pevně ho objal. "Mám tě rád, prcku," zašeptal mu poslední slova a políbil ho na čelo. Pak ho posadil zpět na postel a začala lovit něco v kapse. Když to konečně vylovil, dal to Edmundovi kolem krku. Byla to zbojnická známka. Těžce vstal z postele a naposled se podíval Joanně do očí.
"Sbohem, Joan..." zašeptal než se vydal ke dveří.
"Možná, jednou..." zašeptala mu na to Joanna.
"Možná..." odpověděl ji tiše, když se ještě na chvilinku pozastavil ve dveřích, pak z nich však rázně vyšel. Venku se na chvíli opřel o zavřené dveře aby se mohl uklidnit. Rukou si setřel těch několik slz co si razily cestu po jeho zarostlé tváři. Sestra Amélie na něj trpělivě čekala opodál. Robin k ní po chvíli došel a ona ho tak mohla doprovodit k hlavní bráně. Sestra promluvila teprve až kousek před branou.
"Kéž tě Bůh ochrání, Robine Hoode," řekla tiše.
"Kéž Bůh ochrání krále na jeho cestě domů," odpověděl ji.
"Kéž Vás tedy chrání oba a spolu s Vámi i celou Anglii," doplnila to sestra. "Budu se za to modlit."
"Děkuji sestro Amélie," poděkoval Robin slušně. Sestra Amelie se na něj usmála. Než však stihl někdo z nich něco dalšího říct, rozlehl se chodbou zvuk běžících nohou. Sestra Amélie, se překvapeně dívala na jednu klášterní novicku jak k nim běží.
"Sestro Amélie," volala ona dívka udýchaně.
"Co se stalo Marie?" zeptala se ji sestra poklidně.
"Vojáci! Blíží se ke klášteru," odpověděla ji Marie se strachem.
"Vojáci?" podíval se na ni překvapeně Robin. "Je jich hodně?"
"Ano. Podle zahradníka jsou to vojáci prince Johna, prý je už jednou viděl," vykládala mu Marie, vše co ví.
"Králova sestra," zašeptala zděšeně sestra Amélie.
"Joanno!" zakřičel Robin na celý klášter. Po chvíli se volaná objevila na konci chodby. "Blíží se Johnovi vojáci.! Musíte pryč," volal na ni Robin. "Je tu zadní východ?" podíval se naléhavě na sestru Amélii.
"Ano, samozřejmě, že ano. Marie jim ho ukáže," odpověděla mu Amélie a podívala se na Marii, ta jen zakývala souhlasně hlavou a vyběhla směrem k Joanně. Robin s Amélii se zatím vydávali směrem k bráně.
"Potřebují co největší náskok. Myslíte, že je klášter dostatečně opevněný na to, aby se sem vojáci nedostali?" podíval se Robin naléhavě na jeptišku. Ta ale zakroutila záporně hlavou.
"Klášter nebyl stavěn k obraně. Dlouho vojenský nátlak nevydrží."
"Dobře. Myslím, že je čas začít se modlit, sestro," odpověděl ji Robin s povzdechem. Vždyť jakou šanci můžeme mít se zástupem jeptišek proti Johnovým vojákům? U brány potkali několik mužů. Jedno z toho byl kněz, toho dalšího Robin tipoval na zahradníka a ti tři zbylí byli nejspíš obchodníci. Nebyl si jist.
"Jsme přivraceni bojovat!" prohlásil odhodlaně ten, jenž ho Robin označil za zahradníka.
"Máme nějaké zbraně ale není to nic speciálního. Klášter není vybaven na podobné boje," oznámil Robinovi kněz a ukázal na hromadu mečů. Opravdu nebyli nic moc ale lepší než nic.
"Dobře, takže je nás šest, proti, ehm..." zarazil se Robin, "prostě proti přesile," uzavřel to nakonec.
"Sedm," ozval se za nimi ženský hlas. Robin se překvapeně otočil na Irene.
"Co tu..." chtěl položit očekávatelnou otázku.
"Co tu dělám?" přerušila ho Irene. "Chci Vám pomoct. S mou paní se můžu setkat po cestě," vysvětlila mu.
"A navíc je nás osm," přidala se ještě sestra Amelie, všichni se na ni šokovaně podívali. "Mám pět starších bratrů, myslíte, že neumím bojovat?" podívala se na ně přísně. Všichni tedy raději mlčeli a začali si brát zbraně. Když už byli všichni nějak vyzbrojení vyšli ven před klášter a nachystali se k boji. Nemuseli čekat dlouho. Johnovi vojáci už byli skoro u nich. Velitel vojáků dal svým mužům rozkazy, které však nikdo z Robinovy skupiny neslyšel. Proto Robina celkem vyvedlo z míry, když mu došel velitelův plán. Několik vojáků mělo za úkol je zaměstnat a ten zbytek se zatím vrhl na klášter. Neměl však moc času to nějak extrémně řešit, protože se musel věnovat boji. Bylo celkem jasné, že velitel nechal na souboj s Robinem a ostatními ty nejlepší vojáky. Robina však velmi potěšilo, když viděl, že ostatní si v boji nevedou vůbec špatně. Obratnost s mečem by takové sestře Amélii, mohl závidět leckterý voják. To co ji chybělo v síle, doháněla svou mrštností a Irene zrovna tak. Po chvíli se však z kláštera začínali ozývat výkřiky. Jeden z nich Robina překvapil natolik, že se na chvíli dostatečně nesoustředil na svého soupeře. Ten mu tak lehko vyrazil meč z ruky a ještě ho shodil na zem, takže stačilo jen setnout. Než se však soupeřův meč stihl k Robinovi přiblížit natolik, aby mu zasadil poslední ránu, zastavil ho v cestě meč jiný. Robin se překvapeně podíval na držitele onoho meče.
"Nepotřebuješ pomoct?" zeptal se s úsměvem Allan a pustil se do boje s oním vojákem.
"Co tady děláš?" volal na něj Robin, zatímco se věnoval dalšímu vojákovi.
"Hledal jsem tě. Mysleli jsme, že seš mrtvej," odpověděl mu Allan.
"Cože?" nechápal Robin.
"Mysleli jsme, že tě popravili. Francescu z toho málem trefilo. Teprve dneska jsem se od Beth dozvěděli, že ti nic není a že si jel sem," popisoval mu Allan.
"Jak to Beth věděla?" zeptal se ho překvapeně.
"Slyšela ve městě rozhovor mezi tebou a tou služkou." odpověděl mu Allan.
"A kde jsou ostatní?" zeptal se obezřetně Robin.
"V táboře. Aspoň myslím. Neví, že jsem jel sem," prozradil mu Allan. Robin pozvedl obočí. "Myslí si, že jsem s Beth," dovysvětlil Allan. Než však stihli pokračovat v rozhovoru vyběhla z kláštera většina vojáku.
"Není tu!" volal jeden z nich na svého velitele. Ten sprostě zaklel a pak mávl na většinu mužů aby se vydala za ním. Vojáci svého velitele ihned poslechli a Robinovi a ostatním už tedy nezbylo moc mužů, kterých se museli zbavit. Po chvíli už tedy bylo dobojováno. Robin se zamračeně díval za vojáky a doufal, že Joanna s Edmundem získali dostatečný náskok na to, aby se někde ukryli a vojáci je nechytili.
"Robine!" zavolal na něj Allan a když se k němu Robin otočil, Allan na něco ukazoval. Když se Robin podíval tím směrem, uviděl Irene ležící na zemi a ihned se k ní rozběhl. Klekl si k ní a opatrně ji vzal do náruče. Všiml si, že má škaredou ránu na boku.
"Irene," promluvil na ni tiše. Dotyčná pomalu otevřela oči a usmála se.
"Vyhráli jsme?" zeptala se tiše.
"Ano, i díky tobě. Vedla sis skvěle. Teď tě jen budeme muset dát zase dohromady, aby mě Joanna nevynadala za to, že jsem tě nevrátil v pořádku," usmál se na ní Robin.
"Joanna," zašeptala Irene. "Šla...šla bych...za ní...i...i do pekel."
"To ona věděla," řekl ji na to Robin tiše.
"Nikdy...nikdy...by to...to neřekla...ale...vždycky....Vás milovala...můj...můj pane," zašeptala ztěžka Irene a pak zavřela navždy oči. Robin ji uchopil do náruče pevněji a nechal po tváři stéct osamělou slzu.
"Sbohem Irene," zašeptal nakonec Hood a opatrně položil služku na zem. Potom vstal a rozhlédl se kolem.
"Většinu jeptišek zabili nebo zranili," řekl Robinovi Allan, který zrovna domluvil s jedním z obchodníků. Robin si povzdechl a vydal se směrem k sestře Amélii , která opodál klečela na kolenou a modlila se. Robin se k ní tiše přidal a stejně jako sestra v duchu odříkával modlitbu.
"Mrzí mě to," řekl jí po chvíli Robin tiše.
"To všechny. Nikdy mě nenapadlo, že by princ John byl až tak krutý," odpověděla mu sestra. "Nevzal byste mě sebou do Locksley? Nemůžu tady už zůstat a Locksley je na půli cesty k jinému klášteru," zeptala se ho po chvíli.
"Samozřejmě," pousmál se na ni Robin a pomohl ji vstát. Pak se vydali směrem ke koním. "Vracíme se," řekl Robin Allanovi.
"Do tábora?" zadoufal Allan.
"Ty ano. Já do Locksley," odpověděl mu Robin a už sedal na koně, odkud pak pomohl nasednou i sestře Amélii. Po té co je Allan napodobil vyjeli pryč.

*

Jednou přijde čas,
kdy najdem kout pro nás
stačí snad jenom víru mít,
vím, že tam budem v míru žít.
Možná, s tebou, jednou...




******************

Autorská poznámka: Ehm, Robin je ve skrytu duše asi opravdu superman ale když já ho ještě nějakou dobu potřebuju živýho:-) Ale nebojte nesmrtelnej rozhodně není
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Temprence Temprence | Web | 3. května 2009 v 20:00 | Reagovat

Děkuji ti, že jsi ho ještě chvilku nechala žít  :-)
Také ti děkuji za tuto opravdu nádhernou kapitolu.
A opravdu - příště až budeš Robina zabíjet, vymysli mu důstonější smrt  :-D  :-D

2 Sami Sami | Web | 3. května 2009 v 20:05 | Reagovat

Neboj, příště se budu víc snažit, aby zemřel líp :-D

3 Rouge Rouge | E-mail | Web | 4. května 2009 v 14:39 | Reagovat

Kapitola je úžasná, děkuji za ní i za to, že jsi toho Robina nezabila.  :-) Už se těším na další díl...A hlavně jsem čím dál tím napnutější jak to vlastně všechno dopadne.  8-O  :-D  :-)

4 Illian Illian | Web | 4. května 2009 v 17:10 | Reagovat

Super že náš superman ještě chvíli žije  :-D Kapitola byla úžasná - jako vždy a už se moc moc těším na další  :-).

5 Sami Sami | Web | 4. května 2009 v 17:31 | Reagovat

Rouge: To já jsem spíš napnutá na to co bude mezi tímhle a tím koncem :-D Nějak to nemám ještě tak uplně promyšlený :-? Aspoň, že ten konec mám vymyšlenej už skoro rok :-D

6 Angel or Devil Angel or Devil | Web | 15. května 2009 v 16:19 | Reagovat

Páni...píšeš fakt krásně. A máš ty příběhy neuvěřitelně dlouhé. V té "scéně", kde se Robin loučí s Joannou jsi mě překvapila a dokonce i rozbrečela. Nejspíš sem budu chodit pravidelně a číst. Vážně nádherný!

7 Sami Sami | Web | 15. května 2009 v 20:00 | Reagovat

Angel or Devil: Děkuji za koment :-) Věříš, že mě samotný bylo pomalu do breku když sem tu část psala? Joanna je mou oblíbenou postavou :-( Ale hold už bylo tak nějak na čase aby se rozloučili. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama