8.kapitola - Už brzy

13. dubna 2009 v 18:37 | Sami
No takže nová kapitola. Nejsem s ní moc spokojená, nevim přijde mi taková zvláštní. Ale tak nějak jsem se potřebovala pohnout k určitým věcem. Na začátku je urývek z písníčky You Must Love Me z filmové Evity.




Deep in my heart I'm concealing
Things that I'm longing to say
Scared to confess what I'm feeling
Frightened you'll slip away

You must love me
You must love me

You must love me...

Robin vlezl do Joanniných komnat. Joanna seděla na posteli a skláněla se nad plačícím Edmundem. Robin odložil své zbraně a vydal se k nim.
"Děje se něco?" zeptal se tiše Joanny a políbil ji do vlasů.
"Myslím, že je nemocný," povzdechla si Joanna. Robin opatrně vzal svého syna do náruče. Edmund se začal utišovat. Robin mu položil ruku na čelo.
"Nejspíš má horečku," zamračil se Hood.
"Mám o něho strach," pronesla nervózně Joanna a vstala z postele. Robin ji i s Edmundem v náručí následoval.
"Vezmu ho k Matyldě, jestli chceš. Pomůže mu," navrhl Robin.
"Kdo je Matylda?"
"Kořenářka. Je něco jako má druhá matka."
"Věříš jí?"
"Naprosto," uklidnil ji Robin.
"Tak dobře. Zavolám Irene, pomůže vám ven z hradu," souhlasila Joanna. "A dávej na něj pozor," dodala ještě.
"Neboj se, je to přece i můj syn," usmál se na ni Robin.

***

Sára seděla smutně u okna, sledovala noční oblohu a přemýšlela. Ta obloha ji v něčem připomínala Guye. Byla stejně černá a stejně tajemná jako on. Čím dál víc přicházela na to, že ho vlastně vůbec nezná. Co je vůbec zač? Byl k ní vždycky milý, snažil se ji chránit. Snad jí měl i rád ale na druhé straně, mu nedělalo problémy zabíjet. Stačilo jediné šerifovo slovo a Guy se mohl přetrhnout aby ho poslechl. Byl jako jeho psíček, věrně za ním běhal a plnil jeho příkazy. A ona byla jen jeho manželka, od které očekával, že bude mlčet a držet krok. Ve všem poslechnout, všechno splnit, hlavně nic nenamítat. Omlouvala ho, pořád ho omlouvala. Před ostatními, před Robinem, před Francescou. A nedělalo jí to problémy, ale před sebou samotnou už ho najednou nedokázala omlouvat. Najednou až moc viděla jeho chyby. Navíc ta věc s Marian, nevěděla, co k ní Guy cítil. Myslela si, že ji zabil, prostě proto, že mu stála v cestě k zabití krále. Netušila, že ji zabil jen tak ze žárlivosti. A on ji přitom miloval, a kdo ví, jestli ji nemiluje stále. Co když je s ní, jen proto, aby zapomněl právě na Marian. Co když je pro něj jen dokonalou partií, zapomene s ní na Marian, užije si a pomstí se vlastně i Robinovi. Možná, že by bylo nejlépe, kdyby se sbalila a odjela daleko odsud. Mohla by zkusit na všechno zapomenout. Ale šlo to vůbec? Jde vůbec zapomenout na někoho, koho milujete? A dokázala by vlastně vůbec odsud odjet? Dokázala by ho opustit? Věděla, že ne. Na to ho až moc milovala. V hlouby duše věděla, že ač jí to vadí, stejně si bude hrát na tu poslušnou manželku, bude se snažit mlčet a držet krok. A co na tom, že v hlouby duše bude trpět. Hlavně, že bude s ním. Jen, kéž by, tu byl s ní i teď. Proč jen nemohl přijít, obejmout ji a říkat jak to bude všechno dobrý. Anebo proč ji to třeba nevyčítá, nenadává jí, že přišla o jejich dítě. Všechno by asi bylo lepší, než to, že odešel a nechal jí tu samotnou, ať se s tím vypořádá jak chce. Má ji vůbec rád? Co k ní vlastně cítí? Proč o tomhle nikdy nemluví? Z dalších myšlenek ji přerušil příchod toho o němž tak moc přemýšlela. Došel až k ní a lehce jí políbil do vlasů.
"Pojď už spát," řekl ji přísně a pak si šel lehnout. Sára se naposled zadívala na hvězdy a následovala svého muže.

***

Než došel k Matyldě, Edmund mu usnul v náručí. Robin s lehkou nervozitou zaklepal na dveře. Po chvilce uslyšel tlumené kroky. Když Matylda otevřela, objevil se na její rozespalé tváří překvapený výraz.
"Robine! Stalo se něco? Je snad něco s Francescou?" zeptala se vyděšeně. Teprve po té si všimla chlapce v jeho náručí.
"Nee, Francesca je v pořádku. Ale tenhle chlapec je nejspíš nemocný," vysvětloval jí.
"Tak pojď dál." řekla Matylda a ustoupila mu ze dveří. "Nedáš si čaj?"
"Ne, já...nemám moc času. Musím se co nejdřív vrátit do tábora," odpověděl trochu neurčitě. Matylda se na něj káravě podívala, ihned ji došlo, že v táboře o Robinově odchodu neví.
"A kdopak je tohle?" zeptala se Matylda něžně a ukázala na chlapce.
"Tohle je Edmund. Myslím, že má horečku."
"Tak ho polož tady na postel," ukázala mu Matylda. Robin ji ihned poslechl. Matylda se posadila k Edmundovi, který se mezitím probudil.
"Ahoj, maličký," mluvila na něj tiše Matylda. "Copak tě trápí? Hmm?" Edmund se na ni jen pronikavě koukal. Matylda měla pocit, že ty jeho oči odněkud zná, jen si nedokázala vybavit odkud. "Myslím, že jen trochu prochladl," řekla po chvíli Robinovi. "Proč ho nepřivedli jeho rodiče?" zeptala se.
"S jeho rodiči je to trochu složitější," odpověděl Robin vyhýbavě.
"Trošku složitější," mumlala si Matylda a její pohled upoutala výšivka v rohu Edmundovi košilky. "Ale to je..." podívala se překvapeně na Robina.
"Královský lev," zašeptal Robin. "Měl bych už raději jít. Nevadilo by, ti kdyby tu chlapec zůstal do večera?" začal rychle Robin a už se pomalu otáčel k odchodu. Nechtěl aby se Matylda začala vyptávat.
"Kdo je jeho matka?" zeptala se přísně. "Králova sestra Joanna? Nebo některá z jeho dalších sester? Nebo je to snad Richardovo dítě? Či toho bídáka Johna?"
"Neptej se," řekl ji Robin vážně a otáčel se k odchodu. V tu chvíli však Edmund začal poplakávat a Robin se k němu automaticky otočil a starostlivě se na něj podíval. Většina lidí, by to přehlídla ale Matylda ho znala až moc dobře a až moc si uměla všímat maličkostí. V tu chvíli, ji začalo docházet několik detailů. Hlavně to, odkud ji přišli povědomé Edmundovi oči. Byli to totiž zároveň oči chlapcova otce. Robinovy oči. Matylda se na Robina nevěřícně podívala. Robin, kluk, kterého přivedla na svět, kluk, kterého milovala jako vlastního, měl syna? Navíc s někým z Plantagenetů?
"Robine z Locksley," pronesla Matylda napůl nevěřícně, napůl naštvaně.
"Vysvětlím ti to," zašeptal Robin odevzdaně.
"Co mi chceš vysvětlovat?" vyjela na něj Matylda. "Že máš malý dítě? Navíc s někým z Plantagenetů! Sakra, Robine! Kdo je vůbec jeho matka?" nadávala mu.
"Joanna," odpověděl ji váhavě Robin.
"Proboha, Robine, je to králova sestra!"
"Vždyť já vím," odsekl ji Robin. "A právě proto, se to nikdo nesmí dozvědět. Bylo by pro něj hrozně nebezpečné, kdyby někdo věděl co za krev mu koluje v žilách. Takže tě pro všechno na světě prosím, nech si to pro sebe."
"Ví o tom Francesca?"
"Samozřejmě, že neví. Nikdo o tom neví," odpověděl ji Robin.
"Ach Robine, proč zrovna králova sestra? To sis nemohl najít na rozptýlení někoho jinýho," povzdechla si Matylda. Robin se na ni pobouřeně podíval ale radši mlčel. "Jak chcete tohle utajit? Vždyť ten chlapec je ti podobnej," zlobila se Matylda. "Navíc co Francesca?"
"Co s Francescou? S ní tohle přece nijak nesouvisí," nechápal Robin.
"Co s Francescou?" podívala se na něj naštvaně Matylda. "Jak se můžeš takhle ptát. Ta holka tě miluje a brzo ti porodí dítě a ty se ptáš co s ní. Musíš jí o tomhle říct, než se o tom dozví odjinud."
"Nemá se to odkud dozvědět. Ty ji to přece neřekneš," nesouhlasil s ní Robin.
"Jak si můžeš být tak jistý?"
"Protože tě znám. A vím, že chápeš, že tohle je nebezpečná hra. Čím míň lidí to ví, tím líp."
"Já chápu proč, to neřekneš Muchovi nebo Allanovi, ale ani Francesce," protestovala dál Matylda.
"Jak říkám, je to nebezpečná hra. Zvlášť do té doby, dokud nemá Richard žádného dědice," vysvětloval ji Robin.
"Ty snad chceš mít z kluka krále," podívala se na něj nevěřícně Matylda.
"Já nechci mít z kluka krále," vyvedl ji z omylu Robin, "Jen chci aby můj syn žil. To snad není tak moc."
"Stejně si myslím, že bys jí to měl říct."
"A já si myslím, že neměl a už to odmítám řešit. Může tu Edmund zůstat do večera? Brzo bude svítat a je moc nebezpečné abych se s ním vracel do hradu za světla," změnil téma Robin.
"Může, jistě, že může," souhlasila Matylda.
"Děkuju, už musím jít," řekl Robin a spěšně vyšel ze dveří.
"Ach, Robine," povzdechla si Matylda, když už byl pryč.

***

Robin se rozhlédl opatrně na obě strany chodby a když nikoho neviděl, přeběhl až ke dveřím Joanniné komnaty. Lehce zaklepal a za chvíli už mu Joanna otevírala dveře. Joanna si ihned z jeho náruče převzala Edmunda a šťastně ho objala.
"Není to nic vážného. Je jen nachlazený," obeznámil ji ihned Robin. Joanna se na něj úlevně usmála. Pak chlapce uložila do jeho kolébky a spokojeně ho pozorovala. Robin přišel až k ní a zezadu ji objal.
"Víš něco nového o Richardovi?" zeptal se jí tiše.
"Probíhají přípravy na mírová jednání. Po míru touží na obou stranách.Je klidně možné, že ho uzavřou už zítra, stejně tak je možné, že to bude až za měsíc," odpověděla mu Joanna.
"Dají nám to nějak vědět?"
"Richard pošle vzkaz po Lardnerovi," usmála se Joanna a otočila se k Robinovi čelem. Ten se na ni usmál a lehce ji políbil.

***

Gisborne stál na okraji jedné vesnice a před ním několik vojáků drželo tři muže.
"Šerif mě pověřil, abych s vámi uzavřel jistý...Jak to jen nazval? Už vím - obchod," spustil ulisně Gisborne. "Robin Hood výměnou za životy vašich rodin. Slušná nabídka ne?" Muži se po sobě začali zděšeně ohlížet. "Takže?" zeptal se Gisborne, všichni muži však mlčeli. "Mám pocit, že tvá dcera má zítra svatbu," promluvil směrem k jednomu z nich. "Je jen na tobě jestli novomanžele čeká šťastný život, navíc s menším přispěním do jejich rodinné kasy anebo jestli už po pár minutách bude z ženicha vdovec," promnul si Gisborne ruce.
"Dobře, vydáme vám Robina Hooda" hlesl ten muž. Věděl, že tohohle bude na vždy litoval ale jeho rodina byla na prvním místě. Nikdo se mu přece nemůže divit, že netouží potom vidět svou ženu a své děti umírat.
"Je mi jedno jak to uděláte, ale ať je po poledni Hood tady. Moji muži budou čekat. Je to jasné?" zeptal se jich Gisborne tvrdě. Muži jen kývli hlavou. Robin, schovaný celou dobu opodál, si povzdechl.

***

Nějakou dobu po Gisbornově odjezdu vešel Robin do vesnice, muži se na sebe poplašeně podívali.
"Robine," zvolal jeden z nich nervózně.
"Grante," pokýval mu hlavou Robin na pozdrav.
"Přišel sis pro ty zbraně?" zeptal se Grant.
"Jestli je už máš?" odpověděl mu Robin otázkou.
"Ještě ne úplně," odpověděl Grant váhavě. "Ale jestli chceš, po poledni už budou určitě hotové," dodal pak a v duchu se proklínal. Robin trochu zaváhal ale Grant si toho nevšiml.
"Dobře, přijdu si po poledni," odpověděl pak jistě. Grant jen kývnul hlavou. Jen co Robin odešel, klekl si Grant zmoženě na zem, po tvářích mu stékali slzy.

***

"Dneska má prý jet po Severní cestě vůz s penězi pro šerifa," řekl Allan tak, aby upoutal pozornost Robina, který poslední dny, byl jak bez života a dneska se tvářil obzvlášť zvláštně. Všichni s napětím čekali na jeho reakci.
"No a?" zeptal se bez zájmu.
"No a? Pojede tudy vůz s penězi. S penězi, chápeš Robine? Můžeme je pak dát chudým, třeba těm co přišli v Galenhallu o své domy, o svůj majetek," přemlouval ho John.
"Tak to udělejte," pokrčil rameny Robin. Všichni se na něj překvapeně dívali.
"Pane!" vypískl Much, "Co se to s tebou děje? Máš nás přece vést!"
"Vést?" uchechtl se Robin. "A proč? Zvládnete to i beze mě," řekl Hood a vydal se pryč z tábora. Will mu však zastoupil cestu.
"Robine, lid tě přece potřebuje. Vkládá v tebe své naděje. Věří ti, tak jako my," díval se na něj Will.
"A to je možná právě chyba, Wille," řekl chraplavě Robin a poplácal Willa po tvářil. Pak ho obešel a pokračoval v původní cestě.
"Ale Robine," namítl Allan a Robin se tak znovu otočil. "Vždyť přece všichni společně bojujeme chudé, za Anglii a krále Richarda."
"Nebo ty snad už za tohle nechceš bojovat?" podíval se na něj zaraženě Will. Všichni čekali, jak se bude snažit vyvést Willa z omylu ale Robin jen smutně sklonil hlavu. I tohle byla odpověď, i když jiná než chtěli všichni slyšet.
"Vždyť ty jsi přece Robin Hood, my všichni jsme Robin Hood, pamatuješ?" podíval se na něj Malý John.
"Ano vy jste Robin Hood, já už ale ne," odpověděl mu Robin zvláštně zastřeným hlasem. "Já...ztratil sem svou víru. Čím dál více jsem přemýšlel nad tímhle vším. Nač dál bojovat proti někomu, kdo stejně nakonec bude králem? Nač bojovat boj, který nemá konce a který nemůžeme vyhrát?" ptal se jich Robin.
"Protože, to tak má být," odpověděla mu Djaq.
"Jsme jediní, kdo těm lidem může pomoct. Vem si kolik jsme jich zachránili, kolika pomohli a kolika ještě takto pomoci můžeme," přesvědčoval ho naštvaně Will.
"Kolika vy ještě můžete pomoci. Mě už nepotřebujete," opravil ho Robin. "Mrzí mě to," šeptl pak, tak, že to sotva slyšeli. Naposledy se po všech ohlédl a zejména u Francescy se pohledem zdržel delší dobu. Po tvářích ji stékaly slzy. Potom se otočil a vyběhl z tábora.
"Pane!" vykřikl Much a chtěl vyběhnout za ním. Djaq ho však chytla za ruku.
"Nech ho. Však on se vrátí. Jen si to musí trochu srovnat," omlouvala Robina Djaq.
"Fran!" vykřikl zničehonic Will a vyběhl k ní. Francesca se držela za břicho. "Co je ti?" zeptal se starostlivě.
"Asi...asi je to tady," řekla polekaně Francesca. Všichni se po sobě vyděšeně podívali.
"Dobře, Wille ty doběhni pro Matyldu. Muchi a Allane, vy zkuste najít Robina. Muchi ty to zkus směrem k Locksley a Allane, ty směrem do Nottinghamu," začala rozdávat příkazy Djaq a všichni ji ihned poslechli.

***

Robin pomalu vešel do vesnice a mířil ke Grantovi. Musel by být slepý, aby si nevšiml několika schovaných vojáků. Pořád měl ještě dost času se otočit a utéct ale věděl, že to neudělá. Věděl co je v sázce a on nechtěl ohrozit další životy. Byl necelé dva metry od Granta, když se vojáci vynořili a obklíčili ho. Měl u sebe jen dýku a tu teď odevzdaně odhodil na zem. Kolem něj stál kruh strážných a zbraň každého z nich, dosahovala kousek od jeho těla. Stačil by větší pohyb a už by se napíchl na některý z hrotů. Neměl kam utéct. Gisborne před něj přijel na svém koni, na tváří měl vítězný výraz. Hodil jednomu z vojáků lano, ten pak Robinovi spoutal ruce a konec lana hodil zpět Gisbornovi. Ten teď s potěšením vlekl Robina za sebou jak psa. Když Robin procházel kolem Granta, kterému se na tváři usídlil provinilý výraz, zašeptal:
"Nezlobím se na tebe. Není to tvá vina." Grant se na něj překvapeně podíval.
"Tys o tom věděl," zašeptal nevěřícně, Robin mu neodpověděl ale z jeho pohledů, bylo jasné, že má Grant pravdu.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Illian Illian | Web | 13. dubna 2009 v 21:03 | Reagovat

Krásné, těším se na pokračování. Snad se Edmund uzdraví :)

2 Rouge Rouge | E-mail | Web | 14. dubna 2009 v 15:34 | Reagovat

Nechápu co ti na tom přijde zvláštního...Je to dokonalé! :)

3 Temprence Temprence | Web | 15. dubna 2009 v 19:02 | Reagovat

Pravděpodobně nás bdude víc kteří nechápavě zírají na obrazovku a mumlají cosi o tom, jak je "zvláštní"

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama