7.kapitola - Věříš mi?

31. března 2009 v 22:53 | Sami
Takže další kapitolka je tu:-) Původně jsem do ní měla v plánu dát ještě něco, nakonec jsem se to rozhodla dát až do tý další. Na začátku se zase objevuje úryvek z jedný písničky, zase je to z muzikálu, tentokrát z muzikálu Koločava, kde se právě při téhle písničce stavá něco podobného, jako v téhle kapitole.



*

Nad javorem
u hájička
poletuje holubička.

Sokolíček kolem letí,
holuběnko, cože je ti?

*

"Guyi!" vykřikla Sára a seběhla schody na nádvoří. Gisborne ji jen chytil do náruče a pevně objal. Zarazilo ho jak vypadá Sára unaveně.
"Není ti nic? Seš strašně bledá." zeptal se ji ustaraně.
"To nic není. Jsem jen unavená," snažila se ho přesvědčit Sára a zamaskovat tak skutečnost. Gisborne jen pozvedl obočí.
"Opravdu?" zkusil to znovu.
"Opravdu," usmála se na něj Sára a lehce ho políbila. "Nemohla jsem se dočkat, až se konečně vrátíš. Byl jsi pryč tak dlouho," pokárala ho Sára.
"Já vím, omlouvám se ale ten šerifův přítelíček, za kterým mě poslal, si dával strašně načas s odpovědí," povzdechl si Gisborne a následně se i Sára vydal zpět do hradu.

***

"Mám pro tebe úkol Gisborne," spustil šerif, jen co Guy vešel do jeho pokoje.
"Poslouchám, můj pane," zašveholil poslušně Gisborne.
"Tady nedaleko je jedna vesnice, Galenhall se jmenuje," začal rozvážně šerif. "A já tu vesnici chci. Ale bez těch vesničanů. Doufám, že mi rozumíš Gisborne?"
"Jistě pane," kývnul hlavou Guy.
"A pověř pak nějaké muže, ať po okolí rozhlásí, že tu vesnici zasáhla smrtelná morová epidemie. Ohh, jaká hrozná tragedie!" usmál se šerif úlisně. Guy nasadil svůj typický úšklebek a odešel plnit své příkazy.

***

Po cestě směrem k nádvoří ho doběhla Sára.
"Co se děje?" zeptala se ho.
"Musím splnit jen nějaké příkazy," snažil se ji odbýt Guy.
"Šerifovy?" zamračila se Sára.
"Ano. Ještě nějaké otázky?" podíval se na ní netrpělivě Guy.
"Co je to za příkazy?"
"To není tvá starost," řekl ji Guy tónem, který nesnesl námitky. "Do večera jsem zpátky." Ještě ji políbil na čelo a vyběhl ze dveří na nádvoří, kde nasedl na svého koně a spolu s vojáky se vydal na cestu. Sára se za nim starostlivě dívala.

***

V táboře panovala veselá nálada. V poslední době, měli celkem klid. Žádné velké rozbroje s šerifovými vojáky ani nic podobného. Jako kdyby si šerif dával prázdniny. I když všichni tušili, že to nebude jen tak a ve skrytu duše očekávali co se stane. Snažili se tím však moc nezatěžovat a raději si užívat chvíle pokoje. Vždyť co jiného je v těchto dobách důležitější, než smích, dobrá nálada a přátelství? Dokonce i Robin se zdál uvolněnější a veselejší než v poslední době. Zrovna seděl poblíž Francescy, která tvořila Emily nové šaty. Hrál si s jednou stuhou, kterou Allan, spolu s dalšími podobnými věcmi, schrastil někde ve městě a vyprávěl Emily nějakou příhodu. To mělo za následek, že ji Francesca, které na tváři pohrával šťastný úsměv, musela neustále napomínat, protože se až moc vrtěla. Djaq si dělala pořádek ve svých věcech a pokukovala po tom divném výtvoru, co plaval v Muchově kotlíku. Malý John před chvíli přinesl dříví a zrovna ho za táborem lámal na menší kousky. Allan se jen tak povaloval a Will vyřezával nové šípy a u toho pozoroval Francescu. Jejich idylku však přerušilo volání odněkud z dálky.
"Robine! Robine!" volal dotyčný. Robin bleskurychle odložil stužku, se kterou si hrál, a vyběhl z tábora. Ostatní ho hned následovali, jen Francesca s Emily zůstali v táboře. Když Robin seběhl na cestu, vedoucí kousek od tábora, uviděl muže jak se potácí po cestě a volá jeho jméno.
"Marcusi!" zvolal Robin překvapeně a ihned běžel k onomu muži.
"Ach, Robine, doufal sem, že tě někde v lese najdu," oddychoval muž pracně. Robin si všiml, že má na tváři škaredý šrám.
"Co se stalo?" zeptal se pak s obavou.
"Napadli naši vesnici," řekl Marcus s hrůzou v očích, "Gisborne a jeho muži. Nechápu to, nic jsme přece neprovedli."
"Gisborne si vždycky nějaký důvod najde," pronesl Will.
"Musíte nám pomoct!" podíval se na ně prosbně Marcus. Robin je zakýval hlavou a bylo vidět jak přemýšlí.
"Dobře, ty se vydej zatím na cestu zpět do vesnice, my si skočíme pro věci a hned tě doženem," nařídil nakonec Robina a už vybíhal zpět k táboru.

***

Ve vesnici panoval zmatek. Každý se snažil ochránit sebe a své blízké. Matky chránily své děti i vlastními těly a otcové hledali cokoli, co se dalo použít jako zbraň. Vojáci rozsévali všude kolem sebe strach a smrt. Měli své rozkazy a hodlali je splnit. Guy uprostřed vesnice trůnil na svém koni a pozoroval děni kolem. Na tváři měl svůj typický úšklebek, a v očích se mu mísila ledovost a pohrdání. Sem tam zabil anebo zranil někoho, kdo se přiblížil k jeho koni. To se však změnil s JEHO příchodem. Robin vběhl rozhodně do vesnice. Ostatní ho věrně následovali. Ihned se pustili do boje. Robin postupně směřoval ke Gisbornovi, který mezitím seskočil z koně. Byli k sobě čím dál blíž. Než však stihlo dojít k jejich střetu, Gisborne si v periferním vidění všiml jak na něj někdo běží se zbraní v ruce. Zcela instinktivně se proti dotyčnému ohnal mečem. Teprve, když jeho meč, projel tělem onoho útočníka, všiml si koho vlastně bodnul. Byl to malý vesnický chlapec. Mohlo mu být sotva jedenáct. Guy šokovaně vytáhl z chlapcova těla svůj meč. Chlapec padnul k zemi. Gisborne začal pomalu couvat ke svému koni, na kterém vzápětí urychleně z vesnice odjel. Robin mezitím doběhl k chlapci a kleknul si vedle něho. Chlapec si držel oběma rukama ránu na břiše a z očí mu tekly slzy. Robin jej opatrně vzal do náruče.
"Neboj, bude to dobrý. Uvidíš, zase se uzdravíš..." konejšil ho Robin.
"Jen...jen jsem...jsem chtěl...chtěl být ja...jako ty,Rob...Robine," dostával ze sebe pracně chlapec.
"Blázínku..." zašeptal Hood, pracně zadržující slzy. Chlapec se na něj jen usmál a pak naposledy vydechl. Robin mu opatrně zavřel víčka a pak jeho tělo pevně objal. Teď už nebránil svým slzám aby smáčeli jeho tváře. Tlupě se mezitím za pomoci několika vesničanů povedlo vyhnat vojáky. Teprve tehdy si všimli Robina. Než však stihli něco udělat nebo říct, ozval se vesnicí žalostný výkřik. Když se podíval za zdrojem toho výkřiku, všiml si jedné vesničanky jak běží směrem k Robinovi a urychleně k němu kleká.
"Můj malej chlapeček, to ne..." opakoval nevěřícně žena. Robin ji opatrně položil chlapce do náruče.
"Mrzí mě to Maggie..." zašeptal tiše a pomalu se zvedl a vydal se směrem k lesu. Tlupa ho následovala.

***

Tlupa se vracela do tábora v poměrně pochmurné náladě. Celou cestu nikdo nepromluvil, dokonce ani Much. Všichni jen s obavami sledovali naštvaného Robina a s napětím očekávala, co udělá. V první chvíli se obávali, že přímo z vesnice vyrazí do Nottinghamu aby si to s Gisbornem vyřídil, k jejich úlevě však zamířil do tábora. Hned co vešel dovnitř, odhodil svůj meč i nepoužitý luk s šípy. Much to po něm ihned začal sbírat a uklízet. I ostatní začali odkládat své zbraně, pořád všichni mlčeli. Robin nakonec popadl první věc, která mu padla do ruky a mrštil s ní proti nejbližší stěně. Miska se rozlétla na několik kousků. Francesca leknutím vyjekla.
"Robine..." promluvila jako první Djaq. "Vím, jak se asi cítíš..." začala konejšivě.
"Ne to tedy nevíš," přerušil ji ostře Robin. "Nemáš nejmenší ponětí jak mi je. Nevíš jaký to je, když ti v náručí umře malej kluk, když máš na rukou jeho krev," mluvil Robin rázně a přitom poukázal na své ruce a halenu, obojí bylo od chlapcovi krve, "Nevíš jaký to je, mít na sobě krev kluka, kterého znáš od jeho narození!" Všichni se na něj překvapeně podívali, nevěděli, že Robin chlapce znal. "Vždyť mu bylo teprve jedenáct!"
"Ty za to ale přece nemůžeš. Není to tvoje vina," rozmáchl se rukama Allan.
"Ale je. Kdybych tam nepřišel, Gisborne by nezačal bojovat a on by se na něj nikdy nepokusil zaútočit," povzdechl si Robin.
"To jsou jen samá kdyby Robine," nesouhlasila s ním Djaq.
"Djaq má pravdu Robine," dal za pravdu saracénce Will.
"Třeba má Bůh nějaký důvod, proč se rozhodl vzít toho chlapce k sobě už teď," promluvila laskavým tónem Francesca a položila ruku na Robinovo rameno. Robin však její ruku setřásl.
"Tyhle kecy o Bohu na mě nezkoušej," štěkl na ni Robin a vydal se do zadnější části tábora, aby se mohl převléct. Všichni se za ním smutně dívali.
"Nemyslel to tak," pronesl John směrem k Francesce a objal ji kolem ramen.
"Tím si nejsem jistá," zašeptala Franscesca.

***

Sára nervózně přecházela po pokoji. Viděla, že se nějací vojáci vrátili už dávno, Guy však s nimi nebyl. Měla o něj obrovský strach. Najednou zpozorněla. Slyšela blížící se těžké kroky. Přišli ji sice povědomé ale nebyla si jistá, jestli je to opravdu Guy. Gisborne však vzápětí vpadl do její pokoje. Ihned si všimla, že není ve své kůži a i když stál pár metrů od ní, cítila nezaměnitelný pach hospody a alkoholu.
"Jsi opilý," spíš konstatovala než se ptala. Guy šel směrem k ní.
"Ne natolik, abych nedokázal plnit své manželské povinnosti," řekl úlisně a pokusil se ji políbit. Sára se však od něj odtáhla.
"Nešahej na mě!" vyjela na něj prudce. "Tohle nejsi ty!"
"Ale jsem, možná si to jen nechtěla vidět!" oplatil ji stejným tónem. "Možná, žes radši měla poslechnout bratříčkovo varování."
"Nechápu co sem, teď, taháš Robina!?"
"Ničí mi život!"
"Jestli ti někdo ničí život, tak si to jen ty sám!" vyjela na něj Sára. Guy ji bolestivě chytil paži.
"Takhle už se mnou nikdy nemluv!" varoval ji ledově. "Si moje žena a máš mě poslouchat!"
"Ano jsem tvoje žena, ne tvoje služka. Klidně se teď sbalím a odejdu do lesa." vyhrožovala mu.
"Něco takového ani nezkoušej!" zavrčel Gisborne.
"Proč? Zabiješ mě snad?" ušklíbla se na něj provokativně Sára. "Tak jako Marian?" Guy se na ní překvapeně podíval, nevěděl, že o tom ví. Sára si jeho překvapeného pohledu všimla. "To sis vážně myslel, že se něco takového ke mně nedonese? Ale snažila sem se to omlouvat, nějakým tvým zkratem, zatemněním mysli ale možná že to byla chyba. Proč si ji zabil Guyi?"
"Protože měla být moje!" vyjel na ni Guy příkře. "Slyšíš! Moje! Jen a jen moje!"
"Ale vždyť ona...ona byla přece s..." koktala zmateně Sára.
"Ano ona byla s Hoodem," pronesl Guy znechuceně. "To on mě vlastně přinutil ji zabít. To jen on! To on za všechno může!"
"Robin za nic nemůže," snažila se obhájit svého bratra Sára.
"Ale ano může! A jen kvůli němu zemřel dneska ten chlapec," pronesl zničehonic Guy.
"Jaký chlapec?" nechápala Sára.
"Já se přece jen bránil," mluvil zmateně Guy a konečně pustil Sářinu ruku.
"Co se dneska stalo?" zeptala se ho Sára.
"Najednou ke mně běžel. Já nevěděl jsem kdo to je, viděl jsem jen ten meč," plácal Guy.
"Ty si zabil dítě?" zeptala se šokovaně Sára.
"Já ale nechtěl! Nenapadlo mě, že by na mě mohl útočit malej kluk." bránil se Guy. Sára pořád nic neříkala. "Věříš mi?"
"Já nevím," dívala se na zmateně Sára.
"Sáro, musíš mi přece věřit, jsi moje žena," řekl trochu ostřeji.
"Nejde to," zakroutila lehce hlavou, když ji najednou projela tělem prudká bolest až se musela chytit za sloupek postele. Guy si toho všimnul a hned stál u ní.
"Sáro?" ptal se v obavě.
"To nic, už je to dobrý," snažila se ho i samu sebe uklidnit. Vzápětí ji však tělem projela další vlna. Když se v reakci na to chytila za břicho, ucítila na prstech něco zvláštního. Po té co se na své prsty podívala, pamatovala si už jen, jak ji Guy zachytil předtím, než stihla dopadnout na zem.

*
Letí sokol
přes les horu,
holuběnko, leťme spolu.
Přeletíme hory doly,
necháme tu co nás bolí.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Monika Monika | Web | 1. dubna 2009 v 13:54 | Reagovat

děkuji!!

2 Rouge Rouge | E-mail | Web | 1. dubna 2009 v 14:43 | Reagovat

úžasné...jako vždycky :)

3 Temprence Temprence | Web | 1. dubna 2009 v 18:17 | Reagovat

Nádherná kapitolka ...

A já nevím co psát. Stále se jen opakuji a žádná pochvala není dost dobrá :)

4 Sami Sami | Web | 1. dubna 2009 v 18:23 | Reagovat

Díky moc za pochvaly:-)

5 Illian Illian | Web | 2. dubna 2009 v 21:23 | Reagovat

Krásná...máš fak talent! Jen mi je líto toho kluka...:-(.

6 Monika Monika | Web | 3. dubna 2009 v 13:17 | Reagovat

dík ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama