6.kapitola - Žoldák

15. března 2009 v 21:00 | Sami

Takže je tu další kapitola:-)) Abych pravdu řekla, tak většinu mám napsanou, už snad od tý chvíle co jsem dospala tu minulou. Ale zasekla jsem se na jedný scéně. Konkrétně na tom jednom souboji co se v ní objevuje. Já prostě neumím psát souboje, tudíž omluvte jejich pofidérnost. Stejně tak neumím psát veselý kapitoly. Hold mí povídky budou asi vždycky spíše vážnějšího rázu no. A taky ten konec týhle kapitoly jsem ještě ruzně měnila. Původně byl uplně jinej, pak měl pár řádků, no ve finále je téměř na stránku.
Jinak zase se na začátku a tentokrát i na konci objevuje urývek jedný písničky, tentokrát je to z muzikálu Monte Cristo a jedná se o písničku Můj Monte Cristo.




*

Jsem v koncích a možná i na začátku jsem
Nejtajnější lásko má
Vždy jsem chtěla být jen tvá.
Sen, že jedenkrát
Budeš o mé stát
Byl však pouhým snem.
Jiný měl si cíl
Čím si vlastně žil
Mstou a s ní jen láskou míjen

*

Noční klid lesa poněkud narušoval jezdec cválající na koni. Teprve kousek od tábora zvolnil tempo a nakonec z koně seskočil. Potichu se vkradl dovnitř a hledal spícího Robina. Když ho konečně našel, opatrně s ním zatřásl. Robin se téměř ihned probudil a překvapeně se podíval na příchozího.
"Sáro?" zašeptal překvapeně.
"Musím s tebou mluvit." naléhala stejně tichým hlasem jeho sestra. Robin je kývnul hlavou a potichu, tak aby nikoho nevzbudil, se vydal pryč z tábora. Sára šla tiše za ním.
"Co tady děláš? Je nebezpečné jezdit v noci do lesa." napomínal ji hned Robin, i když jeho hlas zněl spíš unaveně, než káravě anebo naštvaně.
"Musela jsem přijet. Jsi v nebezpečí," vysvětlovala ihned Sára.
"V nebezpečí jsem denně." uchechtl se Robin. Sára se zamračila.
"Šerif si na tebe najal žoldáka."
"Už zase? Přestává být originální," konstatoval Robin.
"Přestaň si z toho dělat legraci. Viděla jsem ho. Ten chlap má přes dva metry a váží minimálně dvakrát co ty, možná spíš dokonce třikrát. Nerozumí ani slovo anglicky a místo mozku má nejspíš jen vzduch ale za to sílu bude mít pořádnou. Ani se nenaděješ a bude z tebe placka." přesvědčovala ho se strachem Sára.
"Sestřičko moje," pronesl zvesela Robin, došel až k Sáře a chytil ji za ramena, "podle mě se zbytečně strachuješ."
"A ty to zas bereš až moc lehkomyslně." vytrhla se mu Sára. "Jela jsem za tebou v noci, z Nottinghamu, přes půlku lesa abych tě varovala a ty to ani nebereš vážně."
"Přežil jsem už hodně věcí," pokrčil rameny Robin, jako by to mělo vše vysvětlit.
"To ale neznamená, že přežiješ i tohle," odsekla mu Sára. Už v zápětí téhle věty litovala ale nehodlala ji vzít zpátky. Místo toho se radši otočila a vydala se k svému koni, aby na něm vzápětí odjela zpět do Nottinghamu.
"Sáro," zašeptal s povzdechem Robin, když ho už jeho sestra nemohla slyšet. Raděj se proto vydal zpátky do tábora, kde zase znovu usnul.

***

Sára byla štěstím bez sebe, když se za ní konečně zaklapli dveře jejího pokoje. Ten noční výlet ji nějak zmohl. A přitom to nebylo nic zas tak náročného. Ale ona byla tak unavená, že sotva sesedla z koně a došla až sem. Bolela jí většina svalů, v podbřišku ji zvláštně píchalo a měla pocit, že buďto každou chvíli omdlí anebo se pozvrací. Když ji viděla její služka, skoro se jí až vyděsila a po té co se Sára viděla v zrcadle, ani se jí nedivila. Její obličej byl příšerně bledý, vlasy měla po rychlé jízdě rozcuchané a pod očima se jí začali rýsovat kruhy.
"Madam není vám něco? Nemám sehnat doktora?" ptala se její služebná starostlivě.
"Jsem jen unavená, trochu se prospím a bude to dobré, uvidíš," přesvědčovala ji Sára. "Nevšiml si někdo, že jsem byla pryč?" zeptala se pak trochu v obavě.
"Pokud vím, tak ne madam." odpověděla ji služka a Sáře už nic nebránilo v tom zalehnout do postele a spát.

***

Celá tlupa byly schovaná na okraji jedné vesnice, nedaleko od Locksley. Šerifovi vojáci tam právě hledali jakési zloděje. Aspoň tak byl jejich násilný vpád do vesnice odůvodněn. Momentálně postupně vráželi do jednotlivých domů, odkud vyhazovali ven věci a jejich obyvatele shromažďovali uprostřed vesnice. Robin si pozorně prohlížel všechny vojáky, až objevil toho, kterého tak trochu hledal.
"Žádní zloději v té vesnici nejsou," zamračil se Hood, "Všechno je to past."
"Past?" vyjekl překvapeně Much.
"Ale jak to víš?" zeptal se zamyšleně Allan.
"Vidíte támhle toho velkýho chlápka?" položil jim otázku Robin a u toho ukazovala na onoho muže.
"Toho obra?" díval se vykuleně Much.
"Přesně toho," souhlasil Robin, "Je to šerifův žoldák. Najal si ho tak, jako kdysi Cartera, jen teď už byl nejspíš poněkud opatrnější."
"Opatrnější?" tak úplně nechápal Malý John.
"Neumí prý ani slovo anglicky. Jeho hlavní předností je jeho síla." vysvětloval jim Hood.
"Jak tohle všechno víš?" zeptal se Will lehce podezřívavým tónem.
"Od Sáry. Před pár dny se v noci objevila v táboře, aby mi tohle řekla." odpověděl mu Robin.
"Před pár dny? A to si nám to řekl až teď?" divil se dotčeně Much.
"Nepřišlo mi to moc důležitý," bránil se hrabě.
"Robine..." začal John ale přerušila ho saracénka.
"Nechci se vám nějak plést do vaší debaty ale měla jsem za to, že jsme přišli pomoc vesničanům a ne pořádat debatní kroužek." pronesla trochu nabroušeným hlasem Djaq.

***

O chvíli později už ve vesnici probíhala bitka mezi psanci a vojáky. Robin byl od počátku zaměstnán šerifovým žoldákem. Sára měla v jeho popisu naprostou pravdu. Žoldák opravdu moc moudrosti nepobral, za to síly mu bylo do vínku naděleno pořádně. Robin mohl jen děkovat své ohebnosti a mrštnosti za to, že ještě neutržil žádnou velkou ránu. Žoldák se neustále oháněl jakýmsi velkým kyjem a Robin musel uskakovat. Po chvíli ale udělal Robin chybu. Nestačil dostatečně rychle uskočit a žoldákův kyj ho trefil do ramene. Nejen že kvůli tomu skončil Robin na zemi ale ještě mu odlétl z ruky meč. Žoldák pak navíc na meč šlápl a zlomil ho. Robin už neměl žádnou zbraň, kterou by se mohl bránit. Jeho meč ležel rozlomený, dýku nechal v táboře a luk svěřil Willovi. Robin začal couvat a hledat něco, čeho by mohl alespoň nějak využít. Když už se žoldák rozmáchl k úderu, stačil Robin tak, tak uhnout a konečně vyskočit zpět na nohy. Došlo tedy k dalšímu úseku, kdy žoldák mával kyjem a Robin uskakoval. V jednu chvíli se povedlo Robinovi ukořistit alespoň zbytek svého meče. Jenže v zápětí, nejenže schytal další ránu kyjem, navíc ho žoldák chytil tak, že zády byl Robin namáčknutý na žoldákovo tělo a vepředu ho drtil žoldákův kyj. Robinovi se tak nejen nedostávalo pořádně dechu, navíc hrozilo, že mu žoldák brzo něco rozdrtí. Jenže žoldák udělal i jednu chybu a to tu, že v podstatě nechal Hoodovi jednu rukou téměř volnou a k Robinově štěstí to byla ta, ve které držel zbytek svého meče. Teď se mu danou rukou povedlo rozmáchnout natolik, že zbytek meče zabodl do žoldákova těla. Žoldák se po Robinově ráně skácel k zemi a po chvíli vydechl naposled. Hood si oddechl.

***

Tlupa postupně vcházela do tábora. Francesca s Emily se na usmály.
"Wille, skočíš prosím k našemu kováři pro nový meč?" podíval se Robin na Willa.
"Jistě," zakýval hlavou Will. Robin mu tedy hodil měšec s penězi.
"Nový meč?" podívala se na ně zvědavě Francesca.
"Robin měl menší nehodu," odpověděl ji Will, než odešel z tábora.
"Menší nehodu?" vypískl Much. "Tohle z toho meče zbylo," pokračoval a ukázal Francesce zbylý kus meče.
"Kde je ten zbytek?" zeptala se překvapeně Francesca.
"Ále v jednom takové vojákovi," odpověděl ji Malý John a doufal, že to nebude dál Much rozvádět, aby zbytečně Francescu neznepokojoval.
"V jednom takovém vojákovi? Vždyť ten šerifův žoldák byl hotovej obr, měřil aspoň dva metry a vážil snad tunu," rozčiloval se Much. Francesca se na všechny překvapeně podívala.
"Přece bys Muchovi všechno nevěřila," začala ji hned uklidňovat Djaq.
"Přesně, víš přece jak Much rád přehání?" přidal se k ní i Allan. Francesca se zdála být klidnější. Much sice začal otvírat pusu k protestům ale když dostal od Djaq ránu do žeber, které si naštěstí krom Robina, dusícího se smíchy, nikdo nevšiml, raději už mlčel.

***

Po víc jak týdnu se Robin ukázal v Joanniných pokojích.
"Ále kohopak to tu máme," pronesla posměšně Joanna, "No není to náš ztroskotaný hrabě. Náš místní hrdina. Už jsme dotrucovali?"
"Joan," povzdechl si Robin.
"No, co. Tak promiň, že mám výhrady k tvému současnému lesnímu životu." odsekla mu Joanna.
"Nechápu co ti na tom pořád tak vadí. Chci jen pomoct lidem." bránil se Robin.
"Tím, že budeš spát na listí a jíst veverky, jim opravdu hodně pomůžeš." pronesla sarkasticky Joanna. "Mě se jen nechce dívat na to, jak se pomalu ženeš do záhuby. Anglie je plná podobných lidí. Všem ale pomoci nemůžeš Robine." pokračovala milejším hlasem.
"Ale můžu pomoci alespoň některým." rozpřáhl Robin rukama.
"Ano ale i ti, tě postupně stáhnou dolů. Myslím, že sám dobře víš, že toho už na tebe začíná být moc. Ale ono toho bude ještě víc. Takových lidí bude přibývat. Takovým lidem nabídneš prst a oni ti utrhnou celou ruku. Skonči s tím vším Robine, dokud je ještě čas," prosila ho králova sestra.
"To nejde. Ti lidé potřebují pomoct," díval se na ni Robin upřeně.
"Mohl by si odjet třeba do Francie. Mohli bychom spolu odjet do Francii. Žili bychom jako rodině, já, ty a Edmund. A v klidu a bezpečí tam počkali na Richardův návrat," podívala se na něj smutně. Robin k ní přišel a obě ruce ji položil na ramena.
"Joan, víš, že to nejde. Nechci utíkat z boje. Ti lidé opravdu potřebují mou pomoc," přesvědčoval ji Robin, "A navíc víš, že my dva nikdy nebudeme moct být spolu. Vždycky si to přece věděla, chápala a respektovala."
"Jen o tebe mám prostě strach," zašeptala. Robin se na ni lehce usmál a pak ji obejmul.
"Umím se o sebe postarat," zašeptal a políbil ji do vlasů. Joanna se jen usmála.
"Nevíš něco nového o plánech prince Johna či šerifa?" zeptal se po chvilce Robin. Joanna se od něj trochu naštvaně odtáhla.
"Tak proto si přišel?" podívala se na něj přísně.
"Ale né, jen nepotřebuju nějaký nepříjemný překvapení z jejich strany." vysvětlil ji Robin.
"O ničem nevím. John se mi se svými plány nesvěřuje." odpověděla mu pořád trochu naštvaně Joanna. "Snad jen..." napínala ho.
"Snad jen?" pozvedl Robin obočí.
"V minulých dnech tu měli se šerifem nějakou návštěvu. Trošku početnější návštěvu." prozradila mu Joanna.
"Jak moc početnější?" zamračil se Robin, protože začínal tušit o jakou návštěvu asi šlo.
"Mohlo jich být možná dvacet, nevím. Jen jsem je zahlédla. Dokonce ani nevím o koho šlo, neviděla jsem jim do tváře, protože měli na hlavách kápi." vzpomínala Joanna. "Akorát jeden z nich ji měl sundanou."
"Poznala si ho?" zeptal se Hood.
"Ano. Byl to Buckingham, tím jsem si jistá. Vždycky, už za dob mého otce se často zdržoval v Londýně a to i na královském hradě. Ale měla sem za to, že je momentálně ve Skotsku. Co si pamatuji, tak tam vždycky v tuhle dobu jezdíval." vykládala mu králova sestra.
"Buckinghamovo jméno bylo na listině zrádců. To jen potvrzuje, že to byl opravdu sjezd černých rytířů." zamračil se Robin.

***

Joanna stála u okna a dívala se na oblohu. Po chvilce stočila svůj pohled na spícího Robina. Vypadal tak bezbranně, když spal. Jak byla skutečnost odlišná. Robin rozhodně nebyl bezbranný, to moc dobře věděla. I tak o něj ale měla strach. Nahlas by to nikdy nepřiznala ale každý den s napětím čekala na to až se objeví v jejím okně. Protože pouze jeho přítomnost ji s jistotou dokazovala, že je živ a zdráv. Dodneška si pamatovala na každý okamžik té hrůzy, kterou pociťovala, když tehdy v Akkonu byl Robin vážně zraněn. Už tehdy ho milovala. Vždycky tomu tak bylo. Jen to vždy bylo jejím malým tajemstvím, které dokázala obratně chránit i před samotným Robinem. Věděla o tom, jak Robin bere jejich vztah. Byla pro něj jen jakýmsi rozptýlením, jakousi útěchou v období války. A ona to respektovala a nikdy nic nenamítala. Stejně, Richard by nikdy nepovolil vztah jeho sestry a obyčejného hraběte a nic na tom neměnil ani to, jak moc měl Richard Robina rád. Joanna věděla, že tahle bitva je ve finále vždycky prohraná. Dříve byla vítězem Marian, teď je jím Francesca. Jediné v čem tak trochu vyhrála ona, je Edmund, to on bude navždy Robinovým prvorozeným synem. Ale k čemu to vlastně je, když se k němu Robin ani nemůže znát? Ale aspoň ho vždycky ochrání, když bude třeba. To moc dobře věděla. Stejně jako věděla, že brzo odjede a pak bude jen jakousi nepatrnou vzpomínkou v Robinově životě. Nikdy mu nic takového nevyčítala. Neměla důvod a navíc na něco takového byla moc hrdá. Ke všemu by ho něčím takovým od sebe leda odehnala. Její náruč byla pro něj útěchou, rozptýlením, dávala mu jakousi svobodu a odpuštění. To jen s ní nalézal klid v dobách války, to s ní zapomínal tváře svých obětí natolik, aby mohl ráno vstát a jít znovu bojovat i zabíjet. A ona také zapomínala. Zapomínala na to kdo je. To jen s ním byla svobodná. Snažila se každou takovou chvíli vyrýt hluboko do své paměti, aby si ji mohla připomínat, jednou až nebude moci být s ním. Ale teď už to nebylo takové, jako kdysi ve Svaté zemi. Dost se změnil. Byl daleko napnutější než dřív. Také dost zvážněl. Tehdy to byl kluk s hlavou plnou ideálů. Tehdy věřil, že bojuje za správnou věc, za Richarda, za Anglii, za křesťany. Postupem času začínal mnoho věcí chápat. Začínal chápat, že nic není jen černé anebo bílé. Během války dospěl, získal mnoho zkušeností. Když ho kdysi viděla naposled, byl z něj moudrý mladý muž. O mnoho ideálu přišel, jenže některé mu zůstaly, jako třeba víra ve spravedlnost a určité dobro. Jenže i ty od té doby ztratil. Anglie se měnila a on s ní. Z Anglie se stávala země plná chudoby, hladu, rozepří a strachu. Z něj se stával člověk vážný, plný bolesti a nenávisti. Chápalo to a jen doufala, že se Richard brzo vrátí, než to Robina všechno zničí.
Robin se v posteli zavrtěl a upoutal, tak znovu Joanninu pozornost. Králova sestra se nakonec naposled podívala na hvězdy a vydala se zpátky do postele za Robinem. Lehce ho pohladila po tváří a tiše, tak aby ho nevzbudila, jen zašeptala: "Kéž bys mě měl rád."

*
Ty přestáváš se na mě smát
Snad mám si hledat radost jinou
Tak trochu nejspíš i tvou vinou
Dik za ty vázy plné růží
Za péči tvou i pevný řád
Jen maličkost mi hrabě dluží
Jen ta tři hloupá slůvka mám tě rád


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Illian Illian | Web | 15. března 2009 v 21:22 | Reagovat

Krásné! Jiné slovo mne nenapadá...jen tak dál!

2 Temprence Temprence | Web | 16. března 2009 v 15:22 | Reagovat

úžasná kapitolka, jen co je pravda ...

Smím mít dotast ? Kdy bude další ? :)

3 Sami Sami | Web | 16. března 2009 v 15:24 | Reagovat

Tempe: Snad co nejdřív:-)

4 Rouge Rouge | E-mail | Web | 16. března 2009 v 16:12 | Reagovat

Je těžké chválit, když obyčejná slova nestačí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama