5.kapitola - Kéž by

26. února 2009 v 19:41 | Sami
Takže konečně je tu další kapitola. Dala mi celkem zabrat. Kus mám napsaný už déle, zbytek jsem plodila v minulých dnech. No každopádně je to nejdelší kapitola z druhé řady Sestry a tím pádem vlastně i ze Sestry celkově. Nejsem s ní až zas moc spokojená ale jsem ráda, že jsem napsala aspon něco. Na začátku je kousek textu z jedný písničky. Je možný, že jí třeba někdo poznáte, no každopádně je to konec českého překladu písničky On My Own z muzikálu Bídníci. Původně jsem měla v plánu dávat něco takového ke každé kapitole druhé řady ale u těch předcházejících mě zatím nenapadala žádná písnička, která by se nějak vztahovala k danému ději nebo tak něčemu. Ale u tohohle kousku mě přišlo, že se to k tomu celkem vztahuje.




*

Sen končí, proč já se koncům bráním?
Příběh můj je přeludem, jen zdáním,
co na tom? Já stejně půjdu za ním
a toužit budu po něčem co nemůže mi dát.

Má lásko, má lásko, má lásko,
proč jinou máš tak rád...?

*
Sára držela za uzdu Guyova koně a čekala až její muž přijde od šerifa. Když se Gisborne konečně objevil na schodech vedoucích na nádvoří, nemohla si nevšimnout jeho zamračeného výrazu.
"Musím do Rochfordu." řekl zatímco si poupravoval svého koně.
"Do Rochfordu?" zeptala se zamračeně Sára, zatímco se snažila vybavit kde to je.
"Ano do Rochfordu. To je poblíž Londýna." poradil ji Gisborne.
"A jak dlouho teda budeš pryč?" zeptala se.
"Týden určitě. Záleží i na tom jak dlouho se zdržím tam." musel jí dát Gisborne za pravdu. Sára si zklamaně povzdechla. "Budu se snažit spěchat." ujistil ji Guy a pohladil ji po tváři.
"Hlavně na sebe dávej pozor, ano?" podívala se mu upřeně do očí. Guyovi se po tváři mihl úsměv a pak svou ženu ještě políbil, než vysedl na svého koně a odcválal pryč. Sára se otočila zpět k hradu a všimla si tak šerifa, jak stojí na vrcholu schodů a pozoruje ji se svým typickým úšklebkem. Prošla kolem něj s ledovou maskou a hlavou zdviženou a vydala se do svých komnat. Neměla náladu ani na šerifa, ani na prince Johna či tu jeho sestru.

***

"Mám toho dost. Už tři týdny tu marním čas..." zuřil princ John.
"Ale princi..." šveholil šerif.
"Žádný ale princi. Nebýt vaší neschopnosti, už dávno jsem mohl býti král. Ke všemu ani jedna z našich záležitostí se, za tu dobu co tu hniji, nepohla kupředu. Nemůžu si dovolit být z Londýna pryč moc dlouho. Hraji přecejenom nebezpečnou hru, která by se až moc rychle mohla obrátit proti mně," nadával John.
"Plánuju za pár dní uspořádat setkání Černých rytířů. Už před týdnem jsem rozeslal pozvánky," ujistil ho šerif. John se alespoň trochu uklidnil.
"No ale, co když nám ho zase někdo pokazí," namítl princ a nemusel se ani říkat, koho tím někým myslí.
"O to už se postarám," zašklebil se šerif.
"To mě zajímá," popoháněl John šerifa.
"Minule mi sice plán s najemným zabijákem nevyšel, ale to jen proto, že jsem tak uplně nevěděl co je Carter zač. Stejnou chybu však neudělám. Najmul jsem prvotřídního žoldáka. Není to ani Angličan, takže Hoodovy budou jeho anglický kecy na nic. Navíc je trošku nadprůměrných proporcí. Obávám se, že nás milý přítel už dlouho mezi námi nebude," dokonči šerif svůj monolog s šíleným leskem v očích. Princ John si radostně tleskl.
"Rád bych ho viděl," rozkázal.
"Ale jistě, jistě," souhlasil šerif. "Hej ty!" zavolal na jednoho strážného, "Skoč pro toho obra." Strážný se jen uklonil a odspěchal pryč.
"Kam vlastně zmizel ten tvůj černej stín?" zeptal se znenadání John.
"Myslíte Gisborna, pane?" zeptal se překvapeně šerif. John jen kývnul souhlasně hlavou. "Poslal jsem ho s jedním bezvýznamným vzkazem za jedním ještě bezvýznamnějším strýčkem z matčiny strany, asi tak z třetího kolene," mávnul šerif rukou. "Je to jen bezpečnostní opatření."
"Bezpečností opatření? Je snad důvod, se v jeho případě něčeho obávat? Mohl by snad zradit?" zeptal se s obavou princ.
"To si nemyslím,"ujistil ho ihned šerif. "Je to spíše jen prevence." Jejich další rozhovor však přerušili blížící se těžké kroky. Chvíli po nich se dveře s rachotem otevřeli a v nich stál minimálně dvoumetrový chlap. Byl poměrně zavalitý, na tváří poněkud přiblblý výraz. Rozumu zcela jistě moc nepobral a vlasů také ne. Na hlavě měl sotva pár černých chlupů. Jeho prosté oblečení se mísilo s vojenským šatem. Z podlouhlého poněkud oplácaného obličeje, se na šerifa s princem Johnem dívali dvě malá hnědá očka.
"To je on..." rozradostnil se šerif. Princ John se na příchozího díval poněkud zděšeně a zcela automaticky couvl několik kroků dozadu.
"Působivé," dostal pak ze sebe.
"Proti tomuhle nemá ten lesní pidižvík šanci," jásal šerif a dokonce si lehce i poskočil.
Ani jeden z nich netušil, že celý jejich plán vyslechl ještě někdo. Někdo schovaný v jedné tajné chodbě, která se za tímto sálem nacházela.

***

Tábor žil svým normální životem. Much vařil něco k obědu a Francesca mu s tím pomáhala. Djaq se bavila s Malým Johnem a Robin prozměnu s Allanem. Will seděl, jako v poslední době často, sám opodál a Emily byla u Matyldy, kde se měla sejít se svou sestrou.
"Máme návštěvu." poznamenal zničehonic nahlas Will. Všichni se podívali nejdříve na něj a potom směrem, kterým ukazoval. Na kopci nad táborem stál krásný bílý kůň a na něm pyšně seděla Joanna. Kousek za ní, pak na daleko obyčejnější klisně seděla Irene. Robin se zamračil a pomalu se vydal směrem k ním.
"Co tady děláte?" zeptal se jich přísně místo pozdravu.
"To mi ani nepomůžeš z koně?" optala se Joanna a jeho předchozí otázku ignorovala. Robin si jen povzdechl a pomohl ji z něj dolů.
"Teď už mi odpovíš?" zeptal se ji znovu. Vůbec se mu nelíbilo, že přijeli do tábora. Za prvý to bylo nebezpečný, jak pro Joannu, tak pro lidi v táboře a hlavně znal Joannu a bylo mu jasné, že nejspíš nepřijela jen tak pro nic za nic a proto se celkem bál toho, co všechno je schopná v táboře vyvést.
"Prostě jsem jela kolem." odpověděla s úsměvem.
"Proč jen ti to nevěřím?" povzdychl si Robin. Joanna se jen rozesmála a vydala se do tábora a Robin útrpně za ní.
"Á kohopak to tu máme?" zvolala s falešnou radostí, když spatřila Muche, "No není to náš milovaný Such!"
"Much. Jmenuju se Much." protestoval naštvaně Much.
"Och no jistě. Jak jsem se jen mohla splést?" pokrčila rameny Joanna. "To víš, je to tak dlouhá doba co jsme se neviděli."
"Mohla být klidně delší." brblal si potichu naštvaně Much. Slyšel ho jen Allan stojící vedle něj a tomu dalo poměrně zabrat zamaskovat smích záchvatem kašle.
"Robine, to mi ani nepředstavíš své, ehm, přátele? Pořád si přece hrabě a tak snad znáš zásady slušného chování, ne? Anebo si snad v tomhle lese natolik zpustnul, že už si je zapomněl?" optala se poněkud rejpavým hlasem Joanna. Robin se na Joannu zamračil.
"Určité věci se nedají zapomenout," pronesl trochu tajemně Robin. "Takže tohle je Will Scarlett," začal Robin od Willa, který k němu stál nejblíže. Will se jen neznatelně poklonil. "To vedle něj je Malý John," pokračoval Robin. Joanna jen pozvedla obočí. Při pohledu na Johna ji napadali všelijaké přívlastky ale malý určitě ne.
"Výsosti," poklekl před ní John.
"Tohle je Allan." pokračoval dál Robin.
"Allan A Dale k vašim službám." zatrylkoval Allan a předvedl ukázkové pukrle. Joanna se zasmála. Robin se zamračil ještě víc.
"A tohle je Djaq," představil Hood i dalšího člena jejich tlupy. Joanna si ji pečlivě prohlédla.
"Saracénka?" zeptala se.
"Ano výsosti," odpověděla slušně Djaq a poklekla. Joannin dotaz však spíš patřil Robinovi než jí.
"Odkdy se spolčuješ se saracény?" podívala se Joanna přísně na Robina.
"Není saracén jako saracén." odsekl jí Robin.
"Vážně?" zeptala se posměšně Joanna. "Já teda znám jen jeden typ saracénů."
"To bude nejspíš tím, že si jich moc nepoznala." odpověděl ji pomalu Robin.
"Nejspíš." souhlasila Joanna a nasadila poněkud falešný úsměv. "Koukám, že si mi ještě nepředstavil všechny." poznamenala, když si všimla Francescy stojící trochu opodál. Robin se kouknul Francesciných pohledem.
"Ehm, no to je Francesca." dostal ze sebe nakonec Hood trochu váhavě. Francesca se poklonila.
"Vaše výsosti," řekla pak potichu, když si stoupala.
"Á tak konečně se setkáváme. Robin se o tobě zmiňoval." pronesla Joanna potěšeně. Francesca se zmateně dívala z Joanny na Robina. Robin je zamračeně sledoval. "Jsi moc pěkná," pronesla anglická princezna po chvíli. Francesca se na ní váhavě usmála. Robin si je bedlivě prohlížel. Jak moc jen byli odlišné. Joanna měla na sobě krásné honosné šaty z drahého materiálu. Jejich smaragdová barva jen podtrhovala její nazrzlé vlasy, které byli stažené v složitý drdol a střih šatů pak dával vyniknout hubenému pasu a plnému hrudníku. Z jejího čistého obličeje se prozíravě dívali safírové oči a její plné rudé rty se pohrdavě usmívali. I z jejího vzpřímeného postoje a zvednuté hlavy čišel její původ a její pocit nadřazenosti. Naopak Francesca byla oblečené v obyčejných šatech, z levného materiálu. Šaty byli na několika místech natrhlé a špinavé. Kdysi byli nejspíš bílé, dnes však už svou barvou připomínaly dešťové mraky. Francesca přes ně měla uvázanou namodralou zástěru, která dávala ještě více vyniknout jejímu vypouklému bříšku. Své blonďaté vlasy měla rozpuštěné a poněkud zacuchané. Ze zamazaného obličeje, pak koukal pár smutných světle modrých očí a její drobné rty svou barvou poněkud splývaly s její světlou pokožkou.
"Už si to tu viděla, všechny poznala, takže by možná bylo lepší, kdyby jste se raději vrátili zpět na hrad." promluvil Robin poněkud netrpělivě. Joanna se jen usmála a vydala se směrem k němu.
"Ale Robine, to nevíš, že není slušné vyhazovat hosty?" zeptala se ho sladkým hláskem a lehce mu přejela rukou po té jeho.
"Nikoho nevyhazuju. Jen si myslím, že byste se už měli vrátit na hrad. Brzo se bude stmívat." pronesl Robin nesmlouvavě.
"To je od tebe milé, že se o nás tak strachuješ." usmála se Joanna ale k odchodu se něměla.
"Joan, vážně byste už měly jít." zkusil to znovu Robin.
"No, když myslíš." pokrčila nakonec Joanna rameny. "Tak se tu tedy mějte hezky a třeba se zase někdy uvidíme." pronesla teatrálně a vydala se směrem ke svému koni. Robin šel za ní.
"Nikdy sem ji neměl rád." pronesl Much jen co Joanna s Robinem odešli.
"Jsem jedinej komu přišlo divný jak se k ní Robin chová? Myslím to, že je to přece králova sestra a on s ní přitom mluvil, jak kdyby to byl někdo z nás." spustil poněkud zaraženě Allan.
"Ve Svaté zemi spolu trávili celkem dost času." pokrčil rameny Much, jakoby to všechno vysvětlovalo.
*
"O co ti šlo?" zeptal se Hood nabroušeně, když už je nemohli v táboře slyšet.
"Jen jsem chtěla vidět jak si teď vlastně žiješ. Stojí ti tohle vůbec za to? Živořit někde v lese, kvůli chudým, které stejně nespasíš a kvůli králi, který je daleko a nejspíš tam ještě dlouho bude?" podívala se na něj zmateně.
"Tohle ty nemůžeš pochopit." řekl Robin trochu tvrději než sám chtěl.
"Asi máš pravdu. Tohle nejspíš nemůžu pochopit." odsekl naštvaně Joanna a jen co s Robinovou pomocí nasedla na svého koně, odjela pryč. Robin si povzdechl a vydal se zpět k táboru.

***

Robin postával kousek za táborem opřený o strom. Francesca k němu trochu váhavě došla.
"Proč sem přijela?"zeptala se potichu.
"Jen tak. Byla prostě na projížďce v lese." odpověděl ji Robin s nezájmem. Francesca si odfrkla.
"Myslím, že tomu sám nevěříš." pronesla příkře. Robin se otočil jejím směrem.
"Nechápu o co ti jde."
"Co s ní máš?" zeptala se ho na otázku, jež jí tížila od Joannina odchodu z tábora.
"Fran..." zašeptal Robin varovně.
"Tak odpovíš mi!" vyštěkla na něj.
"Známe se dlouho, je to králova sestra." odpověděl Robin s pokrčením ramen.
"Jenom? Mě to tak nepřišlo." zeptala se Francesca trochu posměšně.
"Jenom." odpověděl Robin přísně. "Nechápu co tě popadlo. Myslím, že bys měla, z té své hlavičky vytěsnit podobné blbosti."
"Kéž bys říkal pravdu." povzdechla si smutně.
"Však jí také říkám." odpověděl ji Robin a lehce jí políbil do vlasů a pak odešel zpět do tábora.
"Kéž by..." zašeptala a vydala se jiným směrem, než před tím Robin.

***

Francesca pomalým krokem došla až k nedaleké lesní tůňce. A povzdechem se posadila na břeh a prohlédla si svůj odraz ve vodní hladině. Nahlas by to nejspíš nikomu nepřiznala ale návštěva královy sestry ji poněkud rozhodila. Předtím si jen mohla představovat, jak asi anglická princezna vypadá. Realita ji poněkud překvapila. Předtím doufala, že králova sestra je stará vychrtlá kostra anebo naopak tlustá ropucha. Jenže Joanna nebyla ani jedno. Ba právě naopak. Kdyby mezi sebou měli v čemkoli soupeřit, Joanna by nejspíš všechno vyhrála. Ano, ona určitě byla zvyklá všechno vyhrávat. Vždyť ona v porovnání s královou sestrou neměla vůbec nic. Kéž by, tak jen mohla Robinovi věřit. Ale ať se snažila sebevíc, najednou to už nedokázala. Zvlášť po tom co viděla, jak se k sobě ti dva navzájem chovali. Pořád se ji před očima odvíjely obrazy, jak Robin králově sestře pomáhá z koně, jak se na něj ona dívá a co teprve jak mu pak přejela rukou po té jeho. Někomu by to mohlo připadat jako bezvýznamné blbosti ale ji to tak nepřišlo. Možná, že začínala být paranoidní z toho, jak se naopak v poslední době choval Robin k ní. Skoro vůbec si ji nevšímal, prohodil s ní sotva pár slov. Strašně se v poslední době změnil a ona nechápala proč. Možná, že se ale ve skutečnosti nezměnil a ona si ho jen dřív idealizovala. Co když měl tehdy Will pravdu, když ji před Robinem varoval? Neměla ho tehdy poslechnout? I když moc dobře věděla, že by ho nikdy nedokázala poslechnout. Na to Robina až moc milovala. Nedokázala by bez něj žít.

***

Noční klid lesa poněkud narušoval jezdec cválající na svém koni. Teprve kousek od tábora zvolnil tempo a nakonec seskočil z koně. Potichu se vkradl dovnitř a hledal spícího Robina. Když ho konečně našel, opatrně s ním zatřásl. Robin se téměř ihned probudil a překvapeně se podíval na příchozího.
"Sáro?" zašeptal překvapeně.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Koho máte raděj, Francescu anebo Joannu?

Franscecu
Joannu

Komentáře

1 Illian Illian | Web | 28. února 2009 v 10:57 | Reagovat

Mě se to líbí. - Tím myslím i ten design. Francie jo? :)

2 Rouge Rouge | E-mail | Web | 1. března 2009 v 20:45 | Reagovat

Dychtivě jsem se začetla a musím Tě opravdu pochválit! Nejen, že je to Tvá nejdelší kapitola, ale řekla bych, že i jedna z nejlepších :) Je skvělé vědět, že ten náš comeback není jenom náš, ale že ses rozhodla napsat i něco ty. Těšim se na další kapitolu a nemůžu se dočkat jak to vlastně všechno dopadne :)

3 Rouge Rouge | E-mail | Web | 1. března 2009 v 20:46 | Reagovat

A ještě něco- Layout je moc hezký, Francie vždycky byla má oblíbená země.

4 kiki kiki | Web | 1. března 2009 v 21:07 | Reagovat

Je to fakt super:), už se moooc těšim na další díl.Snad se Robin vrátí zpátky k Franscesce:)

5 Sami Sami | Web | 1. března 2009 v 21:41 | Reagovat

Děkuju moc za komentíky:-)) Úplně mě motivují k dalšímu psaní:-)

Rouge: Jj taky mám Francii moc ráda. Já prostě celkově nějak tíhnu k tomu západu - Francie, Británie, Irsko. Navíc mám teď tak trochu takové Bídníkovské období:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama