4.kapitola - Sny jsou jenom sny

17. listopadu 2008 v 15:35 | Sami
Konečně po více jak měsíci, přináším další v pořadí už čtvrtou kapitolu. Mimochodem jak tu nedávno bylo o tom, co vás nejvíce ovlivnuje při různé tvorbě apod. tak pro zajímavost, při psaní téhle kapitoly poslouchám užasnej soundtrack k The Other Boleyn Girl, takže možná že za její vznik vděčíte i jemu:-)





Robin stál kus za táborem, na stromě ,asi deset metrů od sebe, měl nakreslený jakýsi terč, na který právě mířil. Trvalo mu pět minut, než konečně vystřelil. Šíp se zabodl do okraje terče. Robin si tiše povzdechl.
"Pane?!" uslyšel Muchův hlas.
"Už jdu!" zavolal jen. Došel až ke stromu, odkud vytáhl několik šípů. Strávil zde už pár hodin a podle toho i ten strom vypadal. Když i poslední šíp byl venku, vydal se loudavým krokem do tábora. Když tam došel, našel Willa s Johnem ve vzrušeném hovoru, Much tomu jen tiše přihlížel a Allan stejně jako Robin teprve přišel.
"Co se stalo?" zeptal se s obavou Hood.
"Gisborne a jeho muži plení jednu vesnici západně od Locksley." odpověděl mu Will.
"Tak na co ještě čekáme?" rozmáchl rukama Allan a málem tak vrazil Djaq, která se vedle něj objevila. Všichni je protočili oči v sloup a začali si urychleně balit své zbraně a Allan se u toho ještě stíhal omlouvat.

***

Jen co dorazila k oné vesnici, na nic nečekali a vyrazili do boje. Much se držel svého pána. Robin si všiml jednoho vojáka, který stál kus od Djaq a v ruce držel dýku. Saracénka však k němu byla otočená zády a nemohla si ho všimnout. Robin ihned napnul tětivu a po zdlouhavém míření z ní po chvíli konečně vystřelil šíp. Ten zasáhl vojáka přímo do srdce. Much vedle něj zajásal.
"Skvělá rána, pane!" a vyběhl k nějakému vojákovi. Nevšiml si tak, zvláštního Robinova povzdechu.

***
Francesca už netrpělivě přecházela tábor. Čekala na jejich návrat už od té chvíle co odešli. Konečně uslyšela hlasy blížící se k táboru. První vešel Allan s Djaq, Allan měl drobnou ránu na rameni, ale jinak byli oba v pořádku. Hned za nimi vešel Malý John, taktéž v pořádku. A pak už vešli Much s Willem. Much nesl Robinův luk a toulec s šípy. Ani jeden nevypadal zraněný ale Francecsu vyděsilo, že s nimi nejde Robin.
"Kde je Robin?" zeptala se s obavou Willa.
"Prý si musí něco zařídit." odsekl Will.
"Zmizel hned potom, co jsme vyhnali Gisbornovi muže z té vesnice."
doplnila Willa Djaq.
"A neříkal kam jde?" podívala se po všech Francesca zklamaně. Všichni jen záporně zavrtěli hlavou. Francecsa si zklamaně povzdechla a vydala se do jiné často tábora. Když procházela kolem Johna, tak ji poplácal po rameni.
"Byl trochu rozladěný, protože mu zase utekl Gisborne. Určitě se brzo vrátí. Nejspíš si jen v lese potřebuje vybít energii." snažil se ji uklidnit. Francesca se na něj nepatrně usmála a pokračovala ve své cestě.
"Hlavně aby si ji nepotřeboval vybít někde jinde." poznamenal kousavě Will a vysloužil si tak pohlavek od Djaq. I přes to, že to nepoznamenal zas až tak nahlas, tak Francesca to slyšela a musela si začít klást otázku, jestli nemá pravdu.

***

Robin stejně jako v posledních třech týdnech téměř každý večer, vylezl z okna v Joanniných pokojích. Joanna seděla u svého stolu a něco psala, zatímco Irene si hrála na zemi s malým Edmundem. Robin se na svého syna usmál a vydal se k němu. Ihned ho uchopil do náruče a pevně k sobě přitiskl.
"Stalo se něco?" zeptala se Joanna, která ho už nějakou chvíli pozorovala.
"Ne, nic se nestalo. Mělo by snad?" optal se ji rádoby lhostejně Robin a podíval se na ni.
"Nelži mi." řekla přísně. "Tvůj jazyk sice možná lhát umí ale tvé oči ne." Robin si jen povzdechl, vrátil Edmunda Irene a postavil se k oknu. Joanna k němu došla a zezadu ho objala. "Tak co se stalo?" zeptala se o tiše.
"Gisbournovi vojáci dneska pustošili jednu vesnici..." dostával to ze sebe Robin.
"Ano slyšela jsem o tom. Ale měla jsem pocit, že jste jim v tom nějak zabránili nebo co. Aspoň šerif celkem zuřil." uchechtla se Joanna při vzpomínce na vzteky rudého šerifa.
"To ano..." připustil.
"Ale?" zeptala se Joanna.
"Jednoho z těch vojáků jsem zastřelil..." povzdechl si Robin.
"No a?" nechápala Joanna. "Vím, že nerad zabíjíš, ale neudělal si to poprvé, tak proč tě to tak sebralo?" Robin se na ni otočil.
"Protože já ho trefil přímo do srdce a přitom jsem mířil jen na jeho ruku, ve který svíral dýku. Chtěl jsem mu ji tím šípem z tý ruky vyrazit." odpověděl ji Robin.
"Tak si se jednou netrefil. To se může stát každému." snažila se ho Joanna ukonejšit.
"Mě by se to stávat nemělo a navíc..." zarazil se Robin.
"A navíc?" pobídla ho Joanna.
"Nebylo to poprvé. Trvá to už delší dobu. Nejdřív nepatrná zaváhání, nic vážného. Občas jsem jen déle mířil. Jenže pak sem několikrát minul, sice jen o pár centimetrů ale minul. Naštěstí byl celkem klid, nemusel jsem tedy luk moc často používat. Jenže ono se to zhoršuje Jo. Já...luk byl mou nejsilnější zbrání...a teď? Teď je spíš mou slabinou," povzdechl si Robin. Joanna ho objala.
"To se zase spraví, uvidíš," chlácholila ho. Její objetí mu přinášelo zvláštní klid. V jejím obětí mu nedělalo problém věřit, že se to zase brzo spraví.
"Paní?" vyrušil je hlas Irene. Joanna tedy Robina pustila a podívala se na svou služebnou. "Edmund je už unavený, pokud by vám to nevadilo, šla bych ho už uložit."
"Jen běž Irene." usmála se na ni Joanna. Irene tedy vzala malého Edmunda do náruče a vydala se do svých komnat, kde s ní malý Edmund spával. Joanna se otočila zpět na Robina.
"Měl bych už jít..." řekl hrabě.
"Nemusíš," podívala se na něj Joanna s očekáváním.
"Jo," povzdechl si Robin. "Víš, že to..." Joanna mu přiložila prst na rty a umlčela ho tak. Podívala se mu odhodlaně do očí. A on to udělal. To co po něm chtěla. Políbil ji. A ona mu polibek s radostí oplácela. Věděl, že udělal chybu. Věděl, že teď už není cesty zpět. Ale bylo mu to vlastně jedno.

***

"Musím zítra ráno odjet," oznámil Gisborne Sáře, zatímco si sundával své boty.
"A kam?" zeptala se ho jeho žena, sedící na jejich posteli.
"Nevím," odpověděl ji popravdě Gisborne. Sára se zamračila. "Šerif mi to řekne až těsně před odjezdem," dodal na vysvětlenou.
"Jak dlouho budeš pryč?"
"Možná pár dní, možná týden, možná i dýl," pokrčil rameny Gisborne. Sára si povzdechla. V tu chvíli už ji ale Guy objal zezadu kolem pasu. "Teď na to ale ještě nemysli. Zatím nikam nejedu," zašeptal ji do ucha.

***

Joannin krásný obličej...

Francescin oddaný obličej...

Willův naštvaný obličej...

Djaqův mírumilovný obličej...

Muchův nechápající obličej...

Šerifův škodolibý obličej...

Emilyin dětský obličej...

Johnův dobrácký obličej...

Matyldin káravý obličej...

Allanův prohnaný obličej...

Marianin bledý obličej...

Gisbornův ulisný obličej...

Gisborne! Zase ten prokletý Gisborne!

Robin se prudce posadil. Zrychleně oddechoval a po obličeji mu stékali kapky potu.
"Děje se něco?" ozvala se rozespalá Joanna a pohladila ho po ruce.
"Jenom sen..." odpověděl ji tiše. Joanna ho jemně stáhla zpět do lehu a on nic nenamítal. Pevně ji objal a lehce políbil do vlasů. Ona ho pohladila po tváří.
"Sny jsou jenom sny." usmála se na něj a on ji to stihl opětovat, ještě než se začal věnovat jejím rtům.

***

Když se ráno vracel do ztichlého tábora, cítil se zvláštně klidný. Najednou jakoby nebyli žádné starosti, žádné boje, žádné problémy. Všechen tento klid ale zmizel, když jen co vešel do tábora spatřil Francescu, jak se na něj dívá tím svým pohledem. Tím pohledem, který začal v poslední době tak nenávidět, protože ho na něj začala používat čím dál častěj. Tím pohledem, který ukazoval její lásku, ale i výčitky, obavy, smutek.
"Kde si byl?" zeptala se ho tiše a vypadala, že má co dělat aby se tu před ním nerozbrečela.
"U Matyldy," odpověděl ji chladně. Dokonce i chladněji než původně chtěl ale jakoby ho tón jeho vlastního hlasu vůbec neposlouchal.
"Vážně?" pípla.
"Ano. Proč bych ti měl lhát?" zeptal se ji tvrdě a vlastně ani nechtěl aby mu odpověděla. Což dal najevo i tím, že ji obloukem obešel a vydal se do zadnějších částí tábora. Ani jeden z nich netušil, že celý tento rozhovor vyslechl ještě někdo další.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Illian Illian | E-mail | Web | 17. listopadu 2008 v 19:33 | Reagovat

Bezvadný!!! Těšila jsem se kdy napíšeš další...dobrá je moc moc dobrá. Škoda že už nemáš ráda Francescu - já ji mám pořád ráda, ale to neva. Hlavně aby byl Robinek šťastnej :-). Jinak se docela těším na její porod :-).

2 Denča Denča | 19. listopadu 2008 v 17:54 | Reagovat

Je to užasný už se těším na další!!!

3 Rouge Rouge | E-mail | Web | 21. listopadu 2008 v 14:45 | Reagovat

Prostě nádhera...:)

4 Matouš a maky Matouš a maky | Web | 25. listopadu 2008 v 10:52 | Reagovat

No tak promiň, ale náš blog je nový, tak se snažíme něco dohnat....a když je nám to smutný, že Marian umřela, tak je to jenom naše věc....a mimochodem, my víme, že lidi umírají....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama