3.kapitola - Déchire

8. října 2008 v 16:09 | Sami

Takže konečně je tu další kapitolka:-) Je hodně pocitová, takže zas tak moc děj tam nečekejte. Snad se bude líbit:-)
Jinak k jejímu názvu - Déchire znamená ve francouzštině něco jako rozervaný. (ne že bych se učila francouzsky to ne, k tomu názvu mě inspirovala jedna písnička, která se jemnuje právě Déchire)



"Cože?" dostal ze sebe Robin zaskočeně.
"Slyšel jsi, náš syn. Jsou mu dva roky," usmála se na něj Joanna klidně.
"Proč jsi mi o něm neřekla nebo nenapsala?" začínal se Robin vzpamatovávat z prvotního šoku.
"Když jsem zjistila, že budu mít dítě, tak jsem tě hledala. Chtěla jsem ti to říct. Jedna služebná mi ale řekla, že jsi před pár dny odjel domů. A jak jsem ti mohla něco takového napsat? Mohlo se to snadno dostat do cizích rukou," vysvětlovala mu pokojně a Robin musel uznat že má pravdu. "A při poměrně nedávné návštěvě Svaté země jsme se neviděli. Mluvila jsem s Richardem asi týden po té, co jste se vydali na cestu zpět domů. Tehdy začal mluvit o tom, že nás s Berengarií pošle zpět do Anglie. A před čtyřmi měsíci tak i učinil. Po cestě jsme se tajně viděli s mou matkou. Vyprávěla nám o Johnových intrikách a také o tom, jak jsi ji se svými přáteli zachránil život. Bohužel jsme spolu strávili jen velice krátký čas. Museli jsme pokračovat v cestě do Anglie. John nás s Berengarií ubytoval na jednom ze svých hradů nedaleko Londýna. Zejména Berengarii hodně hlídá. Má strach z toho, že by mohla být v nějakém kontaktu s Richardem a nějak mu pomáhat. Mě hlídá také ale ne tolik. Ale vím, že mi prohlíží dopisy. Není si jistý čeho jsem schopná a ani tím jak moc jsem loajální Richardovi." vyprávěla mu Joanna.
"Proč vás Richard poslal zpátky do Anglie? Tím, že od sebe v podstatě odehnal Berengarii si podle mého jen uškodil. Pokud náhodou není těhotná, tak nejsou moc velké šance na dědice," pronesl zamyšleně Robin.
"Richardovi nepřišlo důležité abychom tam dále setrvávaly. Sám dobře víš, že se s Berengarií stejně nevídal. Takže šance na dědice byly stejně nulové, i když byla ve Svaté zemi. Navíc měl pocit, že je to tam pro nás už moc nebezpečné a také si říkal, že by možná naše přítomnost v Anglii mohla nějak omezit Johnovu moc," pokrčila rameny Joanna. Robin si odfrkl. "Stejně je to už možná všechno celkem jedno. Richard nemá přímého dědice, navíc je malá šance, že ho kdy mít bude. Chtěl svým nástupcem učinit Arthura," přecházela Joanna po místnosti.
"Ano to vím, syna vašeho bratra Geoffreyho." vzpomínal Robin.
"Přesně. Geoffreyho syna Arthura. Tohle dítě se mělo jednou stát králem Anglie a přitom ani teď, ve svých téměř osmi letech, v té Anglii ještě nebyl. Žil spolu se svou matkou a starší sestrou odmalička v Normandii. Pokud vím, tak dokonce neumí ani slovo anglicky. Nejsem si jistá, zda by ho Anglická lid vůbec kdy přijal za svého krále."
"Co myslíš tím mělo?" zeptal se ostražitě Robin.
"To, že tím nástupcem nejspíš nakonec nikdy nebude. Jeho matka Constance totiž Richardovi nevěří a tak se dala dohromady s francouzským králem. Podle toho co říkala má matka, tak sbalila své dvě děti a odjela do Paříže. Nejspíš tímhle zmařila šance svého syna, stát se králem Anglie," pronesla posměšně Joanna.
"A kdo tedy bude králem, pokud Richard nezplodí žádného potomka?" zeptal se s obavou Robin a popravdě, možná ani nechtěl znát odpověď.
"John," jedno slovo, a přitom tak děsivé, obsahovala Joannina odpověď. Robin se na ni zničeně podíval.
"Richard ho přece nemůže zvolit svým nástupcem," pokoušel se protestovat Robin.
"Nic jiného mu nezbývá. Pokud nebude mít syna, tak tu kromě Arthura a Johna není pořádně nikdo jiný, kdo by mohl být králem. A za Arthura už rozhodla jeho matka, tudíž zbývá jen John," argumentovala Joanna. Robin si povzdechl, stočil svůj pohled směrem ke svému synovi, se kterým si celou dobu hrála Irene.
"Má vůbec cenu dál bojovat?" šeptl po chvíli tíživou otázku.
"To si musíš rozhodnout sám. Ale králem je ještě pořád Richard a nikdo jiný," odpověděla mu Joanna. Robin mlčel. Joanna došla pomalu k Edmundovi a vzala ho do své náruče, potom ho pomalu donesla až k Robinovi, který si ho od ní s láskou a něhou převzal. Malý Edmund se na Robina zvídavě podíval svými modrými očky. Robin měl co dělat aby zadržel své slzy. Poprvé držel v náručí svého syna. Svého syna.

***

Francesca seděla na posteli, nebo lépe řečeno na tom co mělo sloužit jako postel, zády opřená o dřevěný sloupek, který se u ní nacházel a nepřítomně si hladila své rostoucí bříško. Robin se tu od včerejšího dopoledne neukázal. Měla o něj strach. Co kdyby se mu něco stalo? Navíc celkově ji poslední dobou, nejspíš nevědomky, trápil. On ani netušil, že ví o jeho nočních výletech. Jen jejich příčinu neznala, což ji děsilo asi nejvíc. Bála se, že chodí za jinou. Bála se, že měl Will pravdu, že Robina po chvíli omrzela a on teď hledá rozptýlení jinde. Neměla však odvahu se ho na to ptát a možná, že ani pravdu znát nechtěla. Pamatovala si různé věci co zažila, či viděla v klášteře. Prý je lepší nevědět. Ale není nejistota horší? A navíc co to jeho momentální zmizení? Slyšela jasně jak včera Much zmínil slovo hrad, šel tedy Robin právě tam? A jestli ano, proč? Nechodíval přece na hrad sám, maximálně za Sárou ale když šel za ní, vždycky ji to řekl, kvůli tomu, kdyby ji měl něco vyřídit. A navíc za ní moc nechodil, když spolu chtěli mluvit dali si sraz u Matyldy. Ale většinou jen Sára poslala dopis po Beth, která ho předala Allanovi a ten potom Robinovi. Tak kde tedy byl? A hlavně proč a s kým?

***

Robin seděl někde uprostřed lesa. Potřeboval si srovnat myšlenky a uklidnit se předtím, než se vrátí zpátky do tábora. Byl zmatený, nevěděl co dělat, jak se zachovat. Na jedné straně tu byla Francesca čekající jeho dítě, potom tu byla Joanna s jeho synem a za třetí tu byla svým způsobem pořád i Marian. Měl pocit, že se ocitl v podivném bludišti, ze kterého není cesty ven. Francescu měl svým způsobem rád, měl pocit, že ji musí chránit. Viděl v ní zvláštní křehkost, která ho k ní lákala. V její náruči se mu dařilo zapomínat na Marian a najít zvláštní klid ale bylo to jen na chvíli. Pak to najednou přestávalo působit. Když mu řekla, že čeká dítě, vyděsil se. Nedal to sice na sobě tehdy znát ale v duchu byl najednou strašně vyděšený, možná i trochu naštvaný. Nikdy na dítě s ní ani nepomyslel a najednou tu mělo být. Navíc to bral i tak, že ho to dítě najednou k Francesce strašně připoutá. Už nebude cesty úniku. A teď najednou se tu zjevila Joanna a právě s jeho, už nějakou chvíli narozeným, synkem. Ach Joanna. Jeho spása v dobách války. U ní vždycky nacházel klid. A taky odpuštění, odpuštění za to, že znovu zabíjel. U ní se mu nestýskalo po domově. Když byl s ní, byli jen oni dva. Nebyla žádná válka, žádný vzdálený domov, prostě nic, jen oni dva. Ale byl to všechno spíše jen takový zvláštní sen. Oni dva nikdy nemohli být spolu, ona pořád byla královou sestrou a on je obyčejný hrabě. Moc dobře věděli, že tohle vše musí zůstat navždy tajemstvím. Richard by něco takového nikdy neschválil a Robinovi ani nikdy neodpustil. A navíc Robin si chtěl, po příjezdu domů, stejně vzít Marian a Joanna se také hodlala znovu vdát, tentokrát snad konečně z lásky. A oba moc dobře věděli, že jejich vztah o té lásce není, spíš o jakémsi klidu, pochopení, odpoutání od reality. Když ji teď znovu uviděl, jak cválá na svém koni, rozlil se mu po těle zvláštní klid, který nezažil už dlouho. A pak mu ukázala jejich syna. V první chvíli to byl strašný šok, ale v další se cítil tak zvláštně šťastně. Jeho syn. Jen a jen jeho. A pak je tu ještě pořád Marian. Myslil, že už jí dal svým způsobem sbohem ale mýlil se. Pořád na ní myslí, vrací se mu do snů. Pořád ji nepomstil. A taky věděl, že to právě sní chtěl mít syna a nejen jednoho syna ale i dcery a další syny. Chtěl s ní založit rodinu, mít kupu dětí. A nakonec právě s ní, mít děti nikdy nebude.

***

Much vařil zamyšleně oběd. Přemýšlel o svém pánovi. Měl teď přece Francescu, brzo budou mít spolu i dítě ale on stejně, jen co objevila ona, šel za ní. Neměl Joannu rád. Už tehdy ve Svaté zemi mu přišlo, že Robinovi akorát blbne hlavu. A teď zase musela všechno zkazit tím, že se tu objevila. Robin by tu měl být v táboře, s nimi a s Francescou. Měl by brát bohatým a dávat chudým a sloužit věrně králi Richardovi, tak jako dřív. A ne běhat za královou sestrou. Akorát mu zase poblázní hlavu a pak odjede. Neměl ji prostě rád a co na tom, že to byla králova sestra. Prince Johna přece taky neměl rád a přitom to byl králův bratr. Takže na tom vlastně nebylo nic špatného, že neměl rád členy královi rodiny. Hlavně, že měl rád krále a měl také rád Robina a proto o něj měl teď strach. Měl strach, že udělá nějakou blbost.

***

Will naštvaně vyřezával ze dřeva píšťalku. Říkal si, že hrou na ni by pak mohl rozveselit Francescu. Moc dobře viděl, že se v poslední době nějak trápí. A taky moc dobře viděl, že Robin to nevidí anebo možná to nechce vidět. Ale on ji varoval, říkal ji, že Robin není pro ni ten pravý. I když nebyl si jistý, jestli on by jím byl o moc víc. Ale aspoň by si všiml, že se trápí, že je nešťastná. On by ji chránil a opatroval. Opečovával by ji jako ten nejdražší poklad, protože ona byla ten nejdražší poklad. Snažil by se o to, aby se pořád jen smála, a aby její tvář smáčeli jedině slzy štěstí ale rozhodně ne smutku. Ale ona si hold musela vybrat Robina.

***

Joanna seděla na posteli a pozorovala svého synka, který se rozvaloval v jejich přikrývkách. Byl tak rozkošný a taky byl tak moc podobný svému otci. Ať už hnědými vlásky nebo barvou očí. Byla sice pravda, že ona je měla také modré ale tak jinak než Robin a než jejich malý Edmund. Když John řekl, že pojede do Nottinghamu, byla ochotná udělat téměř vše, aby ji vzal sebou. Chtěla Robinovi ukázat jejich syna. Byla na jejich synka pyšná. Byla tak nějak strašně šťastná, že otcem jejího syna je právě Robin. Věděla, že Robin je silný a tudíž i její synek by mohl být silný. Měla strach aby nedopadl stejně jako její první syn, kterého kdysi porodila svému, už několik let mrtvému muži, sicilskému králi. Ach její malý Bohemond. Když držela v náručí jeho mrtvé tělíčko, pomalu ani nedoufala, že budeme mít někdy další, zdravé a silné dítě. A to Edmund rozhodně byl. Jednou z něj určitě vyroste statečný a silný muž. Jednou bude určitě jako jeho otec. Navíc, i když by to nahlas asi nikdy nepřiznala, byla ráda, že první dítě a rovnou syna, dala Robinovi právě ona. Je sice pravda, že je to nemanželský syn a Robin by se tedy k němu nikdy neměl správně znát, ale to nic nemění na tom, že z Robinova pohledu to pořád bude ten prvorozený. Byla si jistá, že Robin nikdy nedovolí, aby se jejich synovi něco stalo, nebo aby se měl nějak špatně. Věděla, že nad jejich synem bude vždy držet ochranou ruku. A to ji uklidňovalo a naplňovalo štěstím.

***

Robin vešel do tábora. V první chvíli ho překvapilo, že nikoho nevidí, ale pak uslyšel radostný smích následovaný veselými tóny z píšťalky. Odložil své věci a vydal se směrem, odkud zvuky vycházeli. Dostal se za tábor, kde uprostřed jakéhosi paloučku tancoval Allan s Emily. Na jedné straně pak na kládě seděl Will hrající na píšťalku, John cinkající zvonečky a Much mlátící do jakési pánvičky. Na další kládě pak seděla Francesca s Djaq a Matyldou a všechny se vesele smály. Robin se vydal směrem k nim. Klekl si k Francesce a lehce ji zezadu objal. Ona se na něj za to krásně usmála. Všichni pro tuto chvíli zapomněli na vše ostatní, na všechny starosti i spory a jen se vesele bavili.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tabitha Tabitha | E-mail | Web | 8. října 2008 v 20:48 | Reagovat

Co dodat? Vždycky taková doba než se dočkam další kapitoly a pak to přijde...Jeden pořádný a strhující článek plný dokonalosti. Vážně skvělá kapitola :)

2 Sami Sami | Web | 8. října 2008 v 22:09 | Reagovat

Děkuju:-) Tvůj komentář mě moc potěšil a povzbudil k dalšímu psaní. Pokusím se, aby tu další kapitola byla co nejdřív:-)

3 kiki kiki | Web | 9. října 2008 v 15:58 | Reagovat

Je to fakt úžasný souhlasím s Tabithou:) není co dodat prostě skvělý

4 Sami Sami | Web | 11. října 2008 v 21:34 | Reagovat

Kiki i tobě moc děkuju za komentář:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama