22.kapitola - Víš co máš dělat

6. srpna 2008 v 19:47 | já a jen já |  Sestra
Takže je tu další kapitola. Napsala jsem ji víceméně zároveň s tou předchozí ale dávám ji sem až teď, protože s ní nějak nejsem vůbec spokojená. Přijde mi taková divná no.
Co se dělo po hádce Robina a Francescy? Jaké tajemství prozradí Francesca Sáře? A co se ke své spokojenosti dozví šerif?

Francesca se smutně dívala směrem, kterým Robin zmizel. Ani moc nevnímala slzy, které ji začali téct po tvářích. Nakonec sebrala svůj plášť a zmizela z tábora stejně rychle jako Robin. Všichni ostatní pořád potichu stáli na svých místech a dívali se směrem, kterým dotyční zmizeli. Will začínal zuřit, měl sto chutí se rozběhnout za Robinem a jednu mu vrazit. I Much se chtěl za svým pánem vydat, protože měj o něj strach. Zastavila ho však Matylda, že není dobrý nápad teď za Robinem chodit.
Francesca procházela chodbou k Sářinu pokoji, když z jejich dveří vyšel Gisborne. Podíval se na ní takovým zvláštním pohledem a pokračoval dál svou cestou. Když po zaklepání vešla k Sáře do pokoje, našla ji jak si rozčesává vlasy. Sáře stačil jediný pohled na svou přítelkyni aby si domyslela co se asi stalo.
"Je hodně rozzlobený?" zeptala se klidně. Francesca zakývala souhlasně hlavou.
"Vrazil do tábora jak tajfun. Přímo mě až seřval za to, že jsem o vás věděla a nic mu neřekla." odpověděla ji smutně.
"Však on se uklidní, uvidíš." konejšila ji Sára.
"To doufám." pronesla s povzdechem Francesca a unaveně se posadila na Sářinu postel. "A co se vlastně stalo?" zeptala se pak Sáry.
"No Robin za mnou přišel, aby zjistil nějaký věci. Jenže já mu odpovědět nedokázala, neznám totiž šerifovi plány. Potom jsme se trochu pohádali ohledně krále Richarda. No nakonec mi vyprávěl historky. Myslím, že takhle jsme se spolu ještě nikdy nebavili. Pak už chtěl odejít. Na rozloučenou jsme se objali a v tu chvíli tam vrazil Guy. Po nějaké chvíli se mi podařilo konečně Robina dostat pryč, jenže mu muselo dojít, co je mezi mnou a Guyem. Guy si myslel, že ho s Robinem podvádím, byl strašně naštvaný. Řekla jsem mu o tom, že je Robin můj bratr. Nakonec to ale nevzal tak špatně jak jsem čekala. Jen se zeptal jestli Robinovi donáším a to jak víš ne." shrnula ji Sára celý incident.
"Jsem ráda, že se to alespoň mezi vámi urovnalo." usmála se na ni smutně Francesca. Sára si sedla vedle ni na postel.
"Však mezi tebou a Robinem se to urovná taky. Jen potřebuje vychladnout." přesvědčovala ji.
"Tím si nejsem jistá."povzdechla si Francesca smutně.
"Proč? Děje se snad ještě něco?" podívala se na ní s obavami Sára.
"No...víš...Sáro...já..." nevěděla Francesca jak to přesně říct. Jak ji říct své tajemství, které v sobě už nějakou chvíli dusila. Sára se na ni povzbudivě usmála. "Čekám s ním dítě." vychrlila ze sebe nakonec Francesca jednoduše. Sára se na ni překvapeně podívala, tohle tak úplně nečekala. Po chvilce se ale její překvapený výraz změnil v radostný. Objala nadšeně svou kamarádku.
"Vždyť to je úžasný. Tak ze mě bude teta jo?" radovala se Hoodova sestra. Její přítelkyně ale tolik radosti nesdílela. "Co se děje? Ví to už vlastně vůbec náš budoucí otec?" zeptala se podezíravě.
"Neví." odpověděla ji Francesca prostě.
"Tak to bys mu to měla rychle říct. Určitě bude mít radost." přesvědčovala ji Sára.
"Tím si právě nejsem tak úplně jistá." zašeptala tiše Francesca.
"Ale prosímtě. To si jen namlouváš. Bude určitě radostí bez sebe. Proč by to mělo být jinak?" nedala se.
"Co třeba proto, že nejspíš ještě pořád miluje jen a jen Marian? A že to ona byla, je a nejspíš ještě dlouho bude ta, se kterou by to dítě nejspíš chtěl? Často říká její jméno ze spaní." vyřkla konečně Francesca myšlenky, které ji už dlouho tížily.
"To si jen namlouváš. Marian je minulost. Je přece mrtvá, už se nevrátí. A Robin to ví. A že říká její jméno ze spaní? To nic neznamená, často se nám v noci vrací naše vzpomínky. A v těch jeho se hold objevuje i Marian." objala ji Sára kolem ramen. "Kdo všechno už o tom ví?" zeptala se pak aby změnila téma.
"Jen ty, já a Matylda." odpověděla ji ledabyle.
"A přemýšlela si už nad jmény?" zeptala se Sára nadšeně, chtěla kamarádku dostat pryč z její truchlivé nálady. Francesca se na ni překvapeně podívala a zasmála se. Podobnými dotazy ji Sára zásobovala ještě dlouho, čímž se ji povedlo zlepšit jí náladu.
Mezitím ve Velkém sále Nottinghamského hradu.
"Tak co, máš pro mě něco?" zeptal se otráveně šerif muže stojícího před ním.
"Ano, mám informaci, která vás bude jistě šerife zajímat." usmál se úlisně onen muž.
"No, tak ... povídej už." pokynul mu urychleně šerif.
"Týká se Robina Hooda." pronesl tajemně muž. Šerif jen mávl rukou aby pokračoval, i když to nedával najevo, uvnitř byl celý netrpělivý.
"Jak se zdá, náš drahý hrabě se nám zamiloval." zasmál se posměšným hlasem muž. Šerif se na něj se zájmem podíval a Guy sebou zvláštně škubnul. "Jeden hejsek z Locksley ho několikrát viděl, jak večer vchází a ráno vychází z jednoho domu za vesnicí. Patří prý jisté lady Sáře." pokračoval muž dál. Šerif se přímo škodolibě zasmál a Guy lehce zblednul.
"Koukám, že lady z Montrosu se nezdá, že Gizzi?" promnul si šerif ruce.
"Spíše její společnice." vyvedl ho z omylu muž.
"Jak to myslíš?" zeptal se nechápavě šerif.
"No ještě trochu jsem se vyptal a zjistil jsem, že lady Sára v poslední době tráví většinu času tady u vás na hradě a v době, kdy Hood trávil v domě noci, ona tam nikdy nebyla. Doma byla pouze její společnice a v poslední době, prý i nějaká malá holka ale nikdo neví co je zač."
"Takže, její společnice." pronesl spokojeně šerif. "Jakže se to jmenuje Gisborne?"
"Francesca." pronesl zaraženě Gisborne.
"Áh Francesca. Takové milé jméno co myslíš?" podíval se šerif na Gisborna, ten byl otázkou zmaten. "Nápověda: Ne. Je to strašné jméno. No to je vlastně fuk, pokud na ni nalákáme Hooda ať se jmenuje pro mě za mě jak chce."
"Pane?" ozval se nesměle jeden sloužící stojící opodál.
"No?" zeptal se ho znuděně šerif.
"Já...myslím...teda asi..." koktal dotyčný.
"Tak už se vymáčkni." štěkl na něj Gisborne.
"Já asi jsem tu společnici před chvíli viděl vcházet k lady Sáře do pokoje." dostal se ze sebe rychle vyděšený sloužící.
"Gisborne, myslím, že víš co máš dělat." usmál se spokojeně šerif. Gisborne si povzdechl ale tak aby si toho šerif nevšiml a potom spěšně odešel ze sálu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbila se vám tahle kapitola?

Ano
Celkem ano
Nevím
Moc ne
Ne

Komentáře

1 Rouge Rouge | E-mail | Web | 7. srpna 2008 v 7:10 | Reagovat

Vždyť je dokonalá :) Těšim se na další...

2 Denča Denča | 7. srpna 2008 v 7:43 | Reagovat

Už aby byla další!!!!!!!!!!!!!!

3 Temprence Temprence | 7. srpna 2008 v 14:47 | Reagovat

nemám ráda lidi,kteří tvrdí že se jim něco nepovedlo... Pak je to vždycky dokonalý =D

4 Sami Sami | Web | 8. srpna 2008 v 0:25 | Reagovat

Děkuju. Tyhle vaše komenty mě motivují k dalšímu psaní (takže jen hezky komentujte). Co se týče další kapitoly myslím, že by se tu nějaká určitě mohla objevit do konce týdne. Je už částečně napsaná. Ale před chvílí jsem jinak dopsala Epilog týhle povídky, ale k němu ještě nějakou chvíli určitě nedojde. Navíc jak už jsem tu jednou naznačovala, mám vymyšlené pokračování:-)

5 BarunQa BarunQa | Web | 9. srpna 2008 v 20:56 | Reagovat

Je to skvělé.Těším se na další pokračování...

Jo a s tou mezerou za tečkou atd. Já to vím jen jsem na to zapomněla..takže určitě předělám dík že jsi mi to připomněla :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama