20.kapitola - Je to špatný král

29. července 2008 v 15:27 | já a konečně já |  Sestra
Ehm, ehm takže tu je konečně další kapitola. A myslím, že je celkem slušně dlouhá. Navíc se konečně zase na scéně objevuje Sára:-)

Když se druhý den Allan vrátil od Bett, opatrně se podíval na Robina, kterého jeho pohled zarazil.
"Stalo se něco?" zeptal se ho s obavou Hood.
"No jde o to, že šerif nejspíš ví anebo alespoň něco tuší o tom poslovi co ho posílá král." vyklopil rychle Allan a úlevně vydechl. Robin si jen zklamaně povzdechl, prsty si projel ve vlasech a potom se zmoženě opřel o strom.
"Co budeme dělat?" zeptal se Much a s očekáváním se podívala na svého pána. Robin jen bezradně pokrčil rameny.
"Mám zajít za Sárou a pokusit se zjistit co všechno šerif ví?" zeptala se ho Francesca. Robin se na ní podíval a v očích mu lehce zajiskřilo.
"Ne." odpověděl ji s jeho lišáckým úsměvem. Much si začala naštvaně brblat pod nos, byl to totiž přesně ten úsměv, který tak nesnášel, protože nikdy nevěstil nic dobrého.
"Ne?" zeptala se ho překvapeně, vyvedená z míry jeho úsměvem.
"Ne." odpověděl ji Robin laškovným tónem. "Zajdu za ni totiž sám."
"Cože?" vyjekla překvapeně Francesca a její otázku doprovázeli i překvapené pohledy zbytku osazenstva. Robin jen s úsměvem vstal a začal si protahovat ruce.
"Dlouho jsem ji neviděl. Na hradě jsem taky dlouho nebyl. Tak proč bych nezašel na návštěvu. Možná bych mohl zaskočit pozdravit i šerifa." začal uvažovat Robin. Francesca se na něj naštvaně podívala. Robin však jen pokrčil rameny a začal si sbírat své věci. Much a ostatní se taky chtěli začít chystat ale byli zastaveni.
"Ne, vy se mnou nejdete." ozval se Robinův příkaz. Francesca se na něj začala mračit čím dál víc.
"Nemůžeš tam jít přece sám." pokusil se Malý John o námitku.
"Můžu. Budu míň nápadný." vysvětlil mu Robin.
"Ale co když se ti něco stane?" zeptal se vystrašeně Much.
"Nic se mi nestane. Není to poprvé co jdu sám do Nottinghamu." poplácal ho Robin po rameni a pak jim jen mávl na rozloučenou a vyběhl pryč z tábora.
V Nottinghamské stáji vládl poklidný odpolední čas. Potulovalo se tu jen pár sloužících. V určité části stáje, jak by šerif řekl v té prominentní, dokonce bylo jen několik koní a ona. Hladila svého koně, když uslyšela kroky. Nemusela se otáčet a přes to věděla kdo jde. Její poznání utvrdily jeho ruce kolem jejího pasu, když ji ze zadu objal. Ruce následoval jeho dech, který ucítila na svém krku a který po chvíli vystřídaly jeho rty. Když se nabažil jejího krku, tak si ji k sobě otočil tváří v tvář a políbil ji na rty. Když se od sebe oddálily, usmála se na něj. On ji na oplátku pohladil po tváři. Potom ji ladným pohybem vytáhl sponu z jejího složitého účesu a tak se ji všechny prameny rozprostřely kolem hlavy. Podívala se na něj naoko naštvaně.
"Víš jak dlouho mi ten účes trval?"
Jemu se jen po tváři rozlil ten jeho typický úšklebek a jako omluvu ji znovu políbil. Jejich polibek se čím dál víc prohluboval. Jeho ruce jí začala putovat po zádech, a ona mu jednou rukou prohrabovala vlasy a druhou měla položenou na jeho rameni. Začal ji pomalu rozvazovat šňůrky na šatech, když se celým hradem a nejspíš i celým Nottinghamem začalo rozléhat šerifovo volání.
"Gisbourne! Gisbourne! Kde vězíš?" řval šerif jak na lesy a naštvaně u toho poskakoval. Guy naštvaně zavrčel a odtáhl se od ní. Ona jen nevinně pokrčila rameny.
"Přijdeš v noci?" zeptala se ho.
"Pokusím se."slíbil ji Guy a už spěchal za šerifem. Sára si jen povzdechla a rozhodla se svého koně osedlat a vyjet si krátkou projížďku.
Byl už večer kdy po osvobozující projížďce otevřela dveře svého pokoje. Málem vyjekla nahlas, po té co uviděla svého bratra jak se ležérně opírá o parapet jejího okna. Káravě se na něj podívala.
"Musíš mě takhle děsit?" zeptala se ho naštvaně. On je pokrčil rameny.
"Co tu vůbec děláš? A jak si se sem sakra dostal?" pokračovala ve svých otázkách.
"Přišel jsem prostě na návštěvu. Dlouho jsme se neviděli." odpověděl ji prostě.
"Ou neříkej, že se ti stýskalo? Nikdy si za mnou zrovna často nejezdil a kdybych neodjela z kláštera a nevrátila se sem, kdo ví, kdy by ses za mnou uráčil přijet. Takže ty řeči o návštěvě si můžeš ušetřit a rovnou přejít k věci. Co chceš?" Sára vypadala poměrně naštvaně. Robina to až překvapilo. Jen si povzdechl a rozhodl se jít s pravdou ven.
"Co víš o šerifových plánech? A taky co všechno ví šerif o údajném poslovi, kterého prý vyslal král?" zeptal se jí.
"Nic a netuším." odpověděla mu popravdě jeho sestra. Robin se na ní nechápavě podíval. "Neznám jeho plány. Nepatřím mezi lidi co by si šerif zval na své porady. A Guy o jeho plánech taky moc nemluví a o nějakém poslovi sem taky nic neslyšela." objasnila mu situaci Sára. Robina trochu zarazilo, že mluvila o Gisbournovi jako o Guyovi., ale teď ho spíš trápilo to, že jeho sestra nic neví, pokud mu teda říká pravdu.
"Nelžeš mi?" zeptal se jí dřív než se stihl zarazit.
"Nevěříš mi?" odpověděla mu jinou otázkou.
"Neznám tě." pronesl Robin takovým tónem, jako by to mělo vše vysvětlovat.
"To je pravda. Ale ne mou chybou." pronesla smutně Sára. "Ale opravdu ti nelžu. Neznám jeho plány."
"A kdybys je znala, řekla bys mi je?" zeptal se Robin na další otázku, která ho tížila.
"Nevím." odpověděla mu popravdě Sára. "Ale není to ani tak kvůli tobě, ale jde o to, že Richard není dobrý král. Proč bych mu pak měla pomáhat?"
"Je to skvělý voják." namítl Robin.
"Ano jenže skvělý voják a skvělý král je rozdíl. A on byl měl být hlavně skvělý král. Jeho lid hladový aby on mohl válčit. Většinu svého života strávil ve válkách, vůbec Anglii nezná a nezná ani anglický lid. Neříkám, že princ John je zrovna úžasný člověk, ale aspoň se drží v Anglii."
"Takže John by měl být král, jenom proto, že je v Anglii?" podíval se na ní nevěřícně její bratr.
"Ano. Lidu by bylo líp. Už by se nemohli vybírat ty nesmyslné daně na podporu Richarda ve válce. Navíc ve válce, která se Anglie vůbec netýká. Ano možná mu jde válčení dobře ale měl by to být hlavně král. Jenže on je a vždycky bude hlavně voják, je zvyklí všechno řešit silou. A neškleb se na mě! Copak si mu nestál věrně po boku, když drancoval na Sicilii? A co když si bral za ženu nebohou Berengarii? Jak asi musí být jí, když její manžel pořád někde válčí. A když zrovna neválčí, tak absolvuje divoké pitky se svými přáteli anebo obývá cizí lože, navíc údajně patřící spíš mužům než ženám. Pro ženu není snad větší urážka, než když její muž dává přednost mužům a asi se tím asi moc netají, když se o tom mluví až tady v Anglii i přes to, že on je pořád pryč." dostala ze sebe naštvaně Sára. Robin si povzdechl.
"Myslím, že všem může být naprosto ukradený čí lóže král navštěvuje nebo nenavštěvuje." pronesl klidně.
"Myslím, že kdyby se Anglie dočkala legitimního následníka, tak to všem poměrně jedno bude ale Anglie se ho zatím nedočkala a vzhledem k okolnostem, se stejně jako plno dalších lidí obávám toho, že se ho asi jen tak nedočká, pokud vůbec někdy." na důraz svých slov, si založila ruce na prsou. Robin si je založil stejně a zamyšleně se na ni podíval. Nechtěl se s ní dohadovat o tom, jaký je Richard král a ani o jeho soukromém životě.
"Mlčení znamená souhlas, takže uznáváš že mám pravdu?" podívala se na něj s vítězným úsměvem.
"Ne to, neuznávám. Jen přemýšlím, jak si se v klášteře dostala k takovýmhle tématům." odpověděl ji zamyšleně.
"By ses divil k čemu všemu se dá v klášteře dostat. Navíc už jsem nějakou chvíli z kláštera venku a by ses divil ještě víc o čem všem si tady povídá služebnictvo." usmála se na něj lišácky a kdyby to byl viděl například někdo z Robinovi bandy, musel by se až divit, jak moc mají tenhle typ úsměvu s Robinem podobný. Robin při vzpomínce na některé hradní služebné uchechtl.
"Tak to bych se ani nedivil."
"Vlastní zkušenosti?" zeptala se ho zvědavě. Jakákoli případná hádka o tom jaký je Richard král, či o tom, jak moc se vlastně znají byla čím dál více zažehnána. Robin se na ni jen usmál a začal ji vykládat, některé věci co občas na hradě zaslechli či viděli. Vesele a s pohodou se spolu bavili a smáli. Venku už byla dávno tma, když se Robin konečně rozhoupal k tomu, že by už měl asi raděj jít. A Sára ho jen podpořila.
"Francesca už bude mít určitě strach." lehce mu vytkla. Robin se na ni jen zvláštně podíval. "No co, má tě prostě ráda. Ale jestli ji nějak ublížíš..." schválně nechala větu nedokončenou a varovně se na něj podívala. Robin se jen usmál a pak zase zvážněl.
"Mám tě rád." zašeptal ji upřímně.
"Však já tebe taky, ty můj velkej bráško." odpověděla mu s úsměvem. Robin ji na potvrzení jejich slov bratrsky objal a ona mu objetí ráda opětovala. Zrovna když ale byli uprostřed sourozeneckého objetí, dveře se s lehkým vrznutím otevřeli a neobjevil se v nich nikdo jiný, než sir Guy z Gisbornu. Překvapeně zalapal po dechu, když uviděl výjev před sebou.
"Sáro?" zeptal se rozzuřeně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rouge Rouge | E-mail | Web | 29. července 2008 v 17:22 | Reagovat

aaaa další! :D

2 Temprence Temprence | 29. července 2008 v 20:32 | Reagovat

*vzrušeně tleská ručičkama a stoupá ze židle*

3 Sami Sami | Web | 3. srpna 2008 v 23:08 | Reagovat

Myslím, že zítra se tu objeví nová kapitola:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama