13.kapitola - Je část říci sbohem...

24. května 2008 v 16:10 |  Sestra
Takže 13.kapitola. Zejména jedna její část mi dala celkem zabrat. Dopisy nejsou zrovna moje parketa.
Takže kdo by komu měl říct sbohem? A proč?

K jeho štěstí byla Matylda doma. Dveře do její chatky byli otevřené, zůstal stát v jejich rámu. Matylda se na něj smutně usmála.
"Mrzí mě to. Vím, že by Frederick tvůj přítel."
"Jak to víš?" zeptal se překvapeně Robin.
"Byl tu Much. Má o tebe strach, všude tě hledá."
"Much..." zašeptal Robin.
"Frederik ale není to jediné co tě trápí, nemám pravdu?" zeptala se vševědoucně Matylda. Robin se na ni jen smutně podíval a potom se posadil na jednu z židlí kolem Matyldina stolu. O ten opřel své ruky a do jejich dlaní skryl svou hlavu.
"Strašně mi chybí...ale přitom..." Robine nevěděl jak to přesně má říct.
"Robine," podívala se na něj ustaraně Matylda, "musíš dát, konečně Marian sbohem."
"Nemůžu. Byla to přece má žena." odpověděl ztrápeně Robin.
"Ale můžeš, už je čas."
"Ještě jsem ji nepomstil."
"To nevadí." Matylda ho mateřsky objala a začala hladit po vlasech. "Jsem si jistá, že Marian by po pomstě neprahla. A ty hlavně už musíš jít dál Robine. Musíš se smířit s tím, že Marian je pryč a nic to nezmění. Pomsta ti ji nevrátí."
"Nemůžu jí ale přece jen tak dát sbohem. Miloval jsem ji." řekl plačtivě Robin.
"Já vím. Ale ty prostě musíš jít dál. Musíš jít přítomností vstříc budoucnosti a neotáčet se neustále za minulostí. Teď je tu už někdo jiný, kdo by si zasloužil abys ho miloval. Marian by nechtěla aby ses trápil. Chtěla by abys byl šťastný." Matylda si natočil Robinovu hlavu směrem k sobě a podívala se mu do očí. Robin uhnul jejímu pohledu. Matylda si jen povzdechl. Robin vstal.
"Musím se už vrátit do tábora." naposledy se na ni krátce podíval a vydal se pryč. Když byl ve dveřích, ještě na okamžik ho zastavil Matyldin hlas.
"Ty hlavně musíš jít dál i bez Marian."
Po těchhle slovech se Robin opravdu vydal to tábora. Tam se posadil k jednomu ze stromů a ignoroval Muchovi starostlivé dotazy i pohledy všech ostatních.
Následujících několik dní Robin brzo ráno z tábora odcházel a vracel se až pozdě večer. Nikdo pořádně nevěděl kam chodí. Všichni respektovali jeho soukromý a potřebu být sám. Dokonce i Much to po rozhovoru s Djaqem víceméně respektoval.
Pátý den od rozhovoru s Matyldou seděl Robin zase sám nad Locksley. Stejně jako každý den. I když dneska to bylo jiné. Kousek od něj hořel malý ohýnek a v ruce držel kus popsaného pergamenu. Pořád dokola si ho pročítal a v hlavě se mu přitom jako film odvíjely nejrůznější vzpomínky na Marian. Když už slunce začalo pomalu zapadat a ohýnek dohořívat, podíval se Robin naposled na dopis v ruce a potom ho pomalu zapálil.
Má nejdražší Marian!
Je to nespravedlivé. Život je nespravedlivý. Měli jsme všechno před sebou, celý náš společný život. A pak stačila jedna jediná chvíle a všechno skončilo. Naše společné plány pošlapal tvůj vrah. Tvůj vrah, jehož jsem zatím nedokázal zabít. Ale já ti přisahám, že i kdyby to mělo být to poslední co v životě udělám, pomstím tě. Nic mě nežene dopředu tak, jako touha po pomstě. A já tu pomstu jednou dokonám. Neměli právo mi tě vzít. Ani on, ani Bůh. Jak mohli být tak krutí? Zůstali mi jen vzpomínky. Ty jediné mi nemůže vzít nikdo. Proč čas říct ti sbohem, nadešel tak brzo? Měl přijít až daleko pozděj, až bysme oba společně zestárli. Ale on přišel teď. Proč? Proč jsem o tebe musel přijít? Kdo to rozhodl? To nikdy nepochopím. Jednou, snad, sejdeme se znovu. Tam nahoře v nebesích. V nebesích, které jsou stejně čisté jako naše láska. Láska, to je opravdu zvláštní a čarovný cit. Cit, který mi nikdy nedovolí na tebe zapomenout ale zároveň cit, který mě nutí dát ti sbohem a jít dál. Odpusť mi. Odpusť mi všechno špatné co jsem kdy řekl, odpusť mi všechno špatné co jsem kdy udělal a co teprve udělám. Omlouvám se, že jsem tehdy šel raději bojovat. Kdybych tu zůstal, mohlo být všechno jiné. Ale já šel bojovat, bojovat do nesmyslné války, která nemá vítězů. Proč jsem to všechno pochopil až moc pozdě? Strávili jsme spolu tak strašně málo času a pak už přišel čas loučení. Nikdy na tebe nezapomenu. Navždy tě budu milovat.
Sbohem. Sbohem, má lásko.
"Sbohem Marian." šeptl a po tváři mu stékaly slzy. Lehký vánek mezitím odnášel popel z dopisu do všech stran. Když mu nezbyl ani kousek jeho dopisu na rozloučenou, Robin pomalu vstal, zhasl oheň a vydal se zpět do lesa.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Denča Denča | 24. května 2008 v 16:34 | Reagovat

Mě je Robina tak příšerně líto

2 Rouge Rouge | E-mail | Web | 24. května 2008 v 16:45 | Reagovat

Sami...Krásný, Úžasný, Perfektní!...Už mam zase v očích slzy! Todle neni fér :(

3 Temprence Temprence | Web | 25. května 2008 v 6:51 | Reagovat

uch, Myslím že budu muset změnit svou pověst že nebrečí u ničeho. už zase zamačkávám slzy .....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama